Březen 2014

Dny se vlečou, roky běží, já jim stačím jenom stěží...

4. března 2014 v 21:34 | TS |  "Deník" aneb Zápisky Trhlé Slečny
Ehm... No prostě si ruším blog. Tenhle, kdyby si někdo myslel, že mám ještě jiný, protože jiný nemám. A protože odcházet bez rozloučení není známka punku, ale nevychovanství, tak mě napadlo, že by nebylo na škodu napsat nějakých těch pár keců kolem. Jakože na tu rozloučenou a tak. Tak tady to je:

PÁR KECŮ KOLEM
S blogem jsem začala někdy ve dvanácti. To je před sedmi lety a to je dlouhá doba, nemyslíte? V podstatě se dá říci, že jsem s blogařením začala někdy v primě na gymplu a vydrželo mi to až sem, do oktávy. Za tu dobu se stala strašná spousta věcí a ještě větší spousta se jich nestala, což je u některých bohužel, u jiných zas bohudík.
Blog mě všehovšudy provázel pěknou řádku let. Prošel si se mnou posledními momentky dětství, divokou pubertou i nedávnou adolescencí (a že to všechno ustál!). Byl tu, když jsem trpěla potřebou vyblinkat si ty svoje trápení, i když jsem tu poblouzněně ejakulovala nad klávesnicí samou radostí. Byl tu, když jsem měla ty svoje "stavy", když si vztah mých rodičů procházel tou největší krizí, když se na mě vykašlali moji "takzvaní" přátelé, když jsem zažívala svou první lásku, první rozchod, první výbuchy. Byl tu, když mi umřel brácha. Byl tu v ta období, kdy jsem byla úplně na dně (nebo snad ještě hlouběji, na dně pode dnem), i v těch, kdy jsem zažívala pocity velkého, ohromného štěstí, štěstí téměř absolutního. A po tom všem jsem tím, kdo tu teď píše tahle slova a tak nějak neví, jakou přesně budou mít váhu.
Někteří lidé z mého života odešli, jiní přišli, no a ti věrní zůstávají. Všichni se měníme, někdy k nepoznání, ale to není výčitka. I já se změnila. A budu se měnit dál, i kdyby jen proto, abych nezakrněla.
To všechno, o čem jsem psala, je dnes už minulost. Zbyly vzpomínky. Jizvy někde dole na duši. Snad i ponaučení. Blog byl nedílnou součástí určité mé životní etapy, která teď končí. Ale ne všechno odchází s ní. Zbylo mi pár přátel, kterým dnes pyšně říkám Ti Nejlepší (oni ví, oni nepoví, ale ví svoje). Zbyla mi vlastně jedna ohromná úžasná zkušenost s něčím, pro co nemám přesný název, ale kterou si ponesu, kamkoli půjdu. A taky mi zbyl jeden báječný, trochu trhlý (protože trhlý k trhlé sedá), ale možná ten nejskvělejší. Blázínek.
Kdyby někoho zajímalo, co mám teď v plánu, tak mi zbývá napsat pár věcí. Za dva měsíce maturuji, což bude snad dostatečným zadostiučiněním po těch osmi letech dřiny, potu, krve a slz, které jsem si odchodila na zdejším gymnáziu. Rozhodla jsem se nedat si přihlášku na žádnou VŠ. Ne snad proto, že bych na vysokoškolské studium definitivně zanevřela, kdepak, hodlám si podat přihlášku hned příští rok. Nicméně mám v úmyslu následující rok po maturitě věnovat jednak poněkud pečlivější přípravě na vysokou, a pak bych si taky chtěla něco přivydělat prací, kterou doufám seženu, protože jinak si žádné studium na VŠ ani nebudu moci dovolit. No a pokud mě za ten rok přijmou, tak pořád ještě chci jít studovat filosofii na UK. Jen ještě nevím, s jakým dalším oborem si to skombinuji, pokud vůbec. Toliko o mých akademických predikcích a plánech do budoucna, které pravděpodobně nevyjdou tak, jak bych si přála, protože tak už to holt v životě bývá. Nezbývá než doufat.
Samozřejmě bych ráda napsala, že s Blázínkem je to už napořád. Jako každý asi v skrytu duše doufá, že je to "už napořád", když je s někým, koho má tak hrozně rád. Snad i miluje. Co já vím. Co já vím o Lásce. Co já vím, co bude za rok, za pět deset let? Právě teď si hrozně přeji, aby to tak bylo. Ale některé otázky jsem (si) položila už před lety a dodnes na ně neznám odpověď. Kdo jsem? Kým mám být? Co je Láska? Jak být dobrým, jak si ji zasloužit? Ale pořád doufám, že někde cestou tam kupředu najdu odpovědi. Ať už to bude někde zabřednuto do hlubin filosofických spisů, nebo prostě ze zkušenosti, ze života. Ale na některé otázky si prostě netroufám odpovídat. Místo toho mám tu troufalost prostě věřit. Třeba v to, že s Blázínkem to je už napořád.
Stejně tak doufám, že Jedinečná mi zůstane jedinečnou, Antti nepostradatelným, They vysoce potřebnou. A třeba se k nim ještě nějací přidají, časem. Už nechci lpět na minulosti a minulých. Chci fandit budoucímu. Chci fandit mému skvělému sedmadvacetiletému bráškovi a jeho stejně skvělé přítelkyni, aby to spolu dotáhli až do zdárných konců. Chci fandit They, Jedinečné i Anttimu, aby se všichni dostali tam, kam je to táhne (They na lékařství, Jedinečnou na práva či snad mezinárodní vztahy a Anttiho... no, čert ví kam, ale je to něco s IT a takovýma těma divnýma věcma :D ). Chci fandit Kristiánovi (protože veškerá pseudojména jsou už zbytečná) v čemkoli, co dělá (i když na to občas nevypadám, protože se chovám spíš jako žárlivá fúrie), i když beze mě. No a samo fandím Blázínkovi, ve všem i v tom ostatním, ale nejvíc aby Mu to vyšlo s tou Jeho, kterou jsem totiž já, ale sobecké to je jen trošku.
A taky fandím všem ostatním, i vám, co to teď čtete. Milujte se a tak. Já jdu tam ven, hledat ty Veliké Věci.