Květen 2013

Květnové útržky

25. května 2013 v 19:28 | TS |  "Deník" aneb Zápisky Trhlé Slečny
(13. květen '13) ...

Zas přemýšlím o těch malých věcech, co dělají život skvělý. Ty věci, na kterých možná zítra, za měsíc, za rok nebude záležet. Ale právě dnes jsou tak důležité, možná nejdůležitější. Přijede nebo nepřijede? Přijede sám nebo s ním? Jak dlouho se zdrží? Co řekne? Co řeknu já Jemu po takové době? Usměje se na mě? Kolikrát?

Mohla bych napsat o té dopravní nehodě na silnici vedoucí od nemocnice k hotelu Imperial, která se stala dnes ráno. Jak kvůli ní nejely autobusy do mé čtvrti a já musela jít kus cesty do školy pěšky. A jak mi to vlastně nevadilo. Že to vlastně bylo prima. Ne ta nehoda, ale to vědomí, že ať chci nechci, stejně přijdu pozdě, tak nač spěchat? Jen tak se projít, v tom chladném ranním vzduchu, a uvědomit si, že jsem hrozně pohodlný člověk, když si každé ráno vozím do školy zadek autobusem, místo abych šla pěšky. Přijdu pozdě. A co? Byla dopravní nehoda, to se přeci počítá jako omluva...

Příští týden jsou maturity. U maturit je třeba občerstvení. U občerstvení je třeba čeládka. Která jiná třída, než naše septima A, plná sympatetických a inteigelitních studentů, by se měla ujmout této prácičky? Má to svá plus: namísto nudných a údajně "zkulturňujících" programů jako jsou divadelní představení, přednášky, kina apod. budou naší náplní těchto pěti dnů pouze 4 hodiny mazání chlebíčků, nalévání limonád a napínání ubrusů, pročež zbývajících 116 hodin patří svobodě, volnosti a zábavě, samozřejmě mimoškolní. Ať žijí maturity!

Šunkas je na odpis. Definitivně. Tak proč nevyužít toho, co z toho kusu šrotu ještě zbývá použitelného? Dnes tu byl On a Šunkase si ve vší parádě odvezl autem ke Svým. Bude darovat orgány a pomůže tak k vytvoření nového, o stupeň lepšího jedince. Šunkas, ne On.

Co mi řekneš? Co Ti řeknu? Kolikrát se usměješ? V Čajovně je všeho akorát. Místa, času, správná kombinace zvuků a ticha. Můžeme mluvit i mlčet, obojí se počítá. Tentokrát. Žádné hloupé ticho, žádná trapná němota, už žádné sebevýčitky (tolikrát byly zbytečné!) loudící se z podvědomí na povrch. Tohle ticho je jiné. Léčí.

Za čtyři měsíce odjede na vysokou. Do Prahy. Tak daleko. Tak brzy. Ale je to Jeho budoucnost a já nechci, aby trčel tady, v tom zapadákově na západě, když má otevřené dveře přímo do metropole. Jen jeď. ČVUT je dobrá škola. Jedna z nejlepších. Ty na to máš. A já? Já mám o důvod víc pro všechno, co tak nějak chci dělat po škole, po maturitě. O důvod víc chtít po gymplu také tam, do Prahy, a ne jinam. O důvod víc podat si přihlášku na tu kýženou UK. O důvod víc zamakat a šrotit se a dokázat, že na to mám, že zvládnu o trochu víc, než co si ostatní myslí. Že jsem lepší, než se sama sobě zdám. Překonat se. Musím. Pomyšlení, že bude tak daleko, mě totiž ubíjí k smrti...

Byla jsem navržena paní profesorkou P na SOČ. Taky se tomu říká Středoškolská Odborná Činnost nebo taky Sočka. Myslím, že drahá paní P mě přeceňuje. Její ambice a naděje, které do mě vkládá, skoro vyvažují moji neschopnost, která se brzy ukáže. To bude sranda, až zklamu ji, mamku, otce i všechny ostatní. Až to pos***. A nebo ne? Nebo se do toho dám s vervou. Nebo na tom zamakám. Dám do toho to všechno (to málo), co ve mně je. Protože když to dokážu (malá šance, ale chopit se jí přece má smysl), stojí to za to. Snazší přijetí na VŠ. Plusové body. Šance na stipendium. Upřednostnění v přijímacích řízeních. Důkaz mých (")schopností("). Zprestižnění mé maličkosti. A přijmou-li mě na tu kýženou UK... zas Ti budu blíž.

Rodinné vazby. Není nad ně. Máma je z Blázínka přímo nadšená. Zbožňuje ho. Blázínek zas zbožňuje tátovo "kulinářské umění". A nejmladší z Jejich, Šíma, myslím, zbožňuje mě. Tak je to dobré. Fráze typu: Zdravím. Jak se máte? Pozdravuj doma všeci. Tohle posílá máma mámě a táta tátě a já tomu a tamten onomu... už dávají tak nějak větší smysl. Najednou je to všechno doopravdy. Skutečnější. A možná obyčejnější. A lepší. Dojem té tiché vážnosti dvojbytí mne a jeho, nenucené a přátelské důvěrnosti jinak cizích lidí, která vzniká někde napůl cesty mezi Karlovými Vary a Dasnicemi. Nepřemýšlím o budoucnosti. O svatbě, dětech, společných Vánocích. Na co myslím, to jsou ta těkavá Teď. Jako když stojíme na parkovišti a malý Šíma mě drží svou ručkou za ruku a je celý upatlaný od zmrzliny, co jsem si dovolila (na truc ctěné Mama Š.) mu koupit za své poslední drobné. Jako když se dívám na tu fotku z předpředloňského Štědrého večera, na níž jsou On, Blázínek, malá Bět a ještě menší Šíma a společně se culí do objektivu, stojící ve skříni v obývacím pokoji jejich babičky. Jako když mi Šíma nakreslí obrázek. Jako když se spolu s Blázínkem koukáme v obchodě na nové boty. Jako když se sexuchtivě líbáme ve výtahu při pětivteřinové jízdě z přízemí do prvního patra, zatímco Bět s Šímou jdou po schodech. Jako když...

(20. květen '13) ...

Byli jsme spolu v Praze. Stromy v ní kvetou, parky a zahrady voní a slunce se napichuje na jejích sto věží. Člověk tam svým způsobem je vždy trochu Čech a trochu cizinec. Nikdy mě nepřestane fascinovat, okouzlovat, mámit do svých tajných uliček a zákoutí. A stejně tak mi nikdy nepřestane připadat jako jedno velké déja-vu, důvěrně známá vzpomínka na léta dětských her a prázdniny v tamní ZOO. Praha je zkrátka nádherná, jako vždycky je. Je město mého srdce a tak moc toužím v ní jednou žít, stát se člověkem v ní přebývajícím, nejen proto, že tam bude On, ale i kvůli sobě, kvůli mému dětskému přání. Jednou tam odjedu a zůstanu, jak dlouho bude třeba...

Navštívili jsme Chrám sv. Víta. Ještě nikdy jsem nebyla uvnitř. Je dechberoucí. Kolosální. A přecpaný turisty téměř neustále. I tak mám ale pár pěkných fotek, i když jsme se pohybovali jen v přední části, protože na to, abychom si zaplatili celý okruh, jsme oba chudé myši studentské.

Chtěla jsem vidět korunovační klenoty. K čertu dlouhá fronta mi ale plány překazila. Než vystávat dlouhé hodiny a čekat a čekat a čekat, raději jsme se šli projít a zašli na jídlo do Pizzerie Donna, to je ta, kterou jsme navštívili spolu s Ním tenkrát v zimě, kdy měli plno a museli jsme jít jinam. Sedli jsme si na terasu na chodníku, jedli pizzu (ten víkend už druhou ze tří), a jen tak "zevlili". Nikdy mi nebylo takhle fajn.

Po jídle jsme šli na Staromák, kde stála slečna s bublifukem. V rukou držela dvě tyče svázané dlouhým lanem, které se namáčelo do malé kádě s jarovou vodou. S jejich pomocí pak dělala ve vzduchu kolem sebe obří barevné bubliny. Taky jsem to zkusila. Je to zábava. Hlavně pro děti. Šímovi by se to určitě líbilo. Co teprve tomu malému piškotovi, co tak vesele juchal a pobíhal mezi bublinama a připomněl tak okolním dospělým, jak krásné je být dítě, jak snadné je mít radost. (:

K večeru jsme se vraceli vlakem zas ke mně domů. Unavení, vyčerpaní a možná na malou chvíli šťastní na tom světě, mezi všemi. Prázdné kupé. Kupé plné jen nás dvou. Můžeme spát. Můžeme si povídat, zpívat si, smát se. Můžeme spolu křičet z otevřeného okna. Můžeme spolu...

(24. květen '13) ...

Život je zase jednou na chvíli skvělý. On už má maturitu, ve čtvrtek Mu půjdeme s Blázínkem na předávání vysvědčení a pak... A pak? Nevím. Od června budu dělat SOČ. Brzy budou prázdniny. Možná budu mít nějakou brigádu. A letos se budu přes léto učit. Slibuju! Možná se s They vydáme o prázdninách na Slovensko. Trampit a tak. A koncem července pojedeme s Jedinečnou na festival Mighty Sounds. Tam mě vytáhla ona. Už má lístky.

Ale jinak nechci dělat žádné plány. Plány mi nikdy moc nevycházely. Jistoty mě znejisťují. Raději všechno jen tak možná, vždyť život by se neměl brát tak vážně, ne? Jsme tu, abychom byli, ne abychom si plánovali, jak a čím máme být. Možná jsem doteď brala všechno příliš vážně. Možná je čas nechat vše na chvíli být a podívat se na sebe shora. Možná jsem Tě brala příliš vážně. Ale copak to šlo jinak? Copak to jde, milovat a nebrat to vážně?

Cítím, jak život pomalu ztrácí trpkou chuť. Sevření, které mi tisklo srdce jako by povolovalo. Je to jako první nádech v životě. Zkouším znovu dýchat volně, uvolněně. Zatím nijak zhluboka, protože to pořád ještě sem tam bolí. Ale už ne tolik. Některé jizvy nikdy nezmizí. Jsou rány, které se nikdy nezahojí, stále budou hnít, pálit a štípat a svědit a ty nepříjemné pocity mě budou stále sem tam budit v noci ze spaní. Ale už ne každou noc.

Bolest otupí. Smutek otupí. Samota otupí. Všechno otupí. Časem...

... napsal mi tehdá kdysi Antti. Snad má pravdu. Čas učiní vše, čím jsme byli, fata morgánou. Zbude ozvěna. Dozvuk. Fotografie, kterých jsem se nedokázala zbavit. Deníky, ve kterých se Tvé jméno objevovalo na každé stránce. Všechny ty básně, i ty nikdy nenapsané, nikdy nespatřené. Všechen ten čas...

Čtvrtek. Ona tam bude. Zas uvidím Její tvář. Bát se? Čeho? Její pohled už mě nemůže zabít. Přesto tam bude a nemohu říci, že je mi to lhostejné. A možná tam chci být právě proto. Podívat se Jí do očí. A vyčkávat, až se Ona podívá do těch mých. Po tom všem, co bylo, co už není - je cesta zpátky? A kdyby byla, šly bychom po ní? Ona je vzpomínka, dýchající, žijící. Ona je. Ona má ráda. Ona nenávidí. A to vše zcela svobodně, nezávisle, odděleně. Někde v dáli, za hranicemi mého světa. Je živým symbolem všeho, co jsem pokazila. Ona je má ztráta, má oběť, mé selhání, má pokora, mé sebezapření, má křivda, mé ublížení. Je mým černým svědomím. Je znamením všech mých špatností. Možná je dobře, že je tak vzdálená. Možná, že kdyby ta Černá dáma měla něčí tvář, byla by to ta Její.

Ale tak to muselo být. Bylo to buď On nebo všichni ostatní. Já si vybrala. A nikdy jsem nelitovala. Vybrat si znovu, vybrala bych si stejně...