Únor 2013

Pénelopé

21. února 2013 v 22:46 | TS |  Netvor(ba)
Nad Ithakou se vznáší dým.
Pro svého pána pláče zem.
Nevrátil se domů z války,
byť byl v Tróji s Řeky vítězem.

Pláčeš, pláčeš, Pénelopé,
a tvá věrnost - neoblomná.
Ženichů zpupných pln je palác,
však ty v komnatě své uzavřena.

Pro lásku k muži jedinému
jsi mu syna vychovala.
Co jich padlo pro Helenu -
- nevěrnici -
Ty svou čest sis uchovala.

Noc co noc lkáš Pénelopé.
Neplakej už - brzy již
Odysseus navrátí se.
Svého muže brzy zříš.

Již chystá zkázu všech svých soků
s Telemachem, synem svým.
Kéž ještě dnes spočine u tvých boků,
v noc kdy nad Ithakou se vznáší dým.
_______________________________________________________________________

Pénelopé, manželka ithackého krále, podle legendy nejchytřejšího muže ze všech Řeků, Odyssea. Zatímco její manžel se po desetiletém obléhání Troje ještě nevrátil domů, byť jiní už spatřili znovu svou zem, a stále bloudí na mořích a podstupuje těžké zkoušky, dlí Pénelopé v paláci a stále důstojně a trpělivě odmítá nápadníky, kteří se chtějí zmocnit Odysseova majetku i jejího lože. Ithacká královna je však neoblomná a její věrnost den co den podstupuje zkoušku, avšak Pénelopé pobrala od svého muže chytrost, a tak vymýšlí lsti a úskoky před ženichy. Odměnou za její čekání a soužení jí je den návratu jejího milovaného muže z desetiletého bloudění po světě a jejich společné setkání poté, co Odysseus s pomocí svého syna Telemacha pobije nápadníky.
(Homérova Odysseia)

Andromache

21. února 2013 v 22:35 | TS |  Netvor(ba)
Má drahá Andromache,
Achajci táhnou po moři k nám.
Neboj se, vždyť ruku svou
drží nad námi Apollón sám.

Myrmidonští plují s Achillem na palubě.
Hrdý Agamemnon pro boj v srdci vzplál.
Neboj se, má drahá Andromache,
pevné jsou ilijské hradby a pevný náš král.

Touha, jež je předzvěstí války,
žene nás vpřed, budem se bít,
pro Helenu krásnou, pro Paridův žár,
budeme zabíjet a Zeus nad námi
bude dnes dlít.

Už zuří Achilles na bojišti
a žízní po krvi, po pomstě Patrokla.
Neplakej, Andromache, v životě příštím
řekneš svá "Miluji tě", co jsi mi neřekla.

Syn Thetis je silný a bozi jej chrání.
Člověk smrtelný stěží ho porazí.
Vždyť koupán byl v řece, jež zemřít mu brání.
Do Hádovy říše tvůj Hektor dnes dorazí.

Neplakej, Andromache, až Trója padne
a její zdi a její domy - vše lehne popelem.
Snad zvuk našich jmen se zapíše do dějin.
Tak dáno je bohy, tak dáno osudem.
_________________________________________________________

Andromache byla manželkou trojského prince Hektora, s nímž měla malého synka. Hektor padl ve válce Troji proti Achajcům (tehdejší Řekové) rukou Achilla, myrmidonského vojevůdce a podle pověsti syna samotné bohyně moří Thetis. Troja se už už těšila ze svého vítězství, zatímco Achilles, dotčený urážkou mykénského krále a nejvyššího vojevůdce Achajců Agamemnona, který mu uloupil jeho milenku - otrokyni, se zdržuje boje. Když však Hektor zabije Achillova nejlepšího přítele Patrokla, rozzuřený Achilles se vrací do boje, aby ho pomstil. Hektor je zabit, Troja se blíží ke svému konci...
(Homérova Ilias)

K poctě maturitnímu plesu 8.A Gymnázia Sokolov dne 21. prosince 2012, kterýžto měl být den, kdy nastane konec světa, ale to se nestalo...

11. února 2013 v 23:03 | TS |  Upomínkové
Noc je tak mladá, jak slečna čerstvě plnoletá,
a má chuť se bavit, svádět tě ke svým hrám.
Lovit tě, lapit tě, dostat tě; brvami zatřepetá
a v jediném polibku rozkoší celý chrám.

A dnešní noc je ples, šerpy se zavíří,
šumivé víno ve sklenkách jak z křišťálu,
ubrusy bělostné, stříbro na talířích,
ve zlatém světle vše tančí po sálu.

Klárka je labutí zakletou v člověka,
žena jen napůl a napůl lesní víla.
A mořská panna od moří z daleka
v šatech z vln kráčí pro svého kavalíra.

A Zlatovláska smyla slunce si z vlasů,
kadeří hnědých - stále je nádherná,
jako v mých vzpomínkách ze starých časů,
a v Jejích očích jen chladnota mizerná.

A Tvá krása uhrane napříč celým sálem,
Tvou tvář lapí oči mé a nehnou se z místa.
Tvůj půvab tak bezelstný - jen jako by málem.
Jsi vším, co miluji, bezděky, dozajista.

A já jako v tom příběhu spanilá Elena
- podobna jí pocity, nikoli půvabem -.
Zmírající láskou pro svého Stefana
roztančí celý sál v objetí s Damonem.

Po první sklence bílého je ze mne diva
a noc patří nám a parket jakbysmet.
Po druhé řeknu ti o Bohu, z něhož jsem živa.
Noc je tak mladá a čas je nemyslet...
___________________________________________________________________________________

... k čertu, jak jsou si podobní, až je to kýč, ale život napodobuje seriály, které napodobují život (jak by řekla ona, M. Cyrus), a já jsem si vždycky říkala, že takové věci se stávají jen v televizi, a když už se dějí, pak lidem kolem mě, ale ne mně samotné, k čertu, jsou si tak podobní ...

Jak jsem přežila konec světa a to ostatní...

9. února 2013 v 22:56 | TS |  "Deník" aneb Zápisky Trhlé Slečny
Loni touhle dobou jsem si zapsala do deníku něco jako:

"Nepatřím sem. Do téhle školy. Do tohohle světa."

a o kus dál:

"Začal rok s číslem 2012. Někteří blbci tvrdí (a někteří tomu věří), že je poslední. Sra*ky!"

Na konci roku, v prosinci, jsem si občas přála, aby měli pravdu. Ale konec nepřišel a já jsem pořád tady. Ten rok byl boj, byla to válka, něco ve mně si za ten rok vážně prošlo apokalypsou, ale já jsem tu. Přežila jsem. Boj. Válku. Konec světa.

Jaký byl? Budu se opakovat, když řeknu "nejdramatičtější v mém životě". Říkám si, kdy to skončí. To drama. Až dospěji? Až konečně vyrostu? Až zmoudřím? Zatím je můj život rok od roku víc a víc k zbláznění. A přesto je to jen obyčejný život obyčejné Nikki. Všechny ty tragédie, komedie, dramata, milostné postelové scény a záchvaty hysterie a hádky s rodiči a útěky z domu a soukromé konce světa... Pořád jsem to já. Tam uvnitř. Tady. Teď.

Někdy si představuji samu sebe, až mi bude třicet. Nebo čtyřicet. Až můj život začne být nudný a obyčejný, každodenní rutina práce-děti-manžel-spánek-práce-děti-manžel-spánek. Tak nějak si představuji život dospělých. A ať dělám, co dělám, nezapadám do něj. Všechno je to tak nádherné a bláznivé a bolavé a příšerné a intenzivní, v mém životě Právě Teď. Cokoli, jen ne nudné a obyčejné. A přesto si říkám, kolik dívek právě teď prochází tím samým, první lásky, rozchody, výbuchy, jejich hádky s rodiči, jejich útěky a návraty, jejich soukromé konce...

Bude to jiné? Bude to někdy méně šílené? Méně intenzivní? Méně dramatické? A bude to pak ještě vůbec stát za to?
______________________________________________________________________________________________

Nepsala jsem. Ne že by nebylo o čem. Ne že bych za tu dobu nenapsala nic. Ale měla jsem dost... dost práce s přežíváním. Vím, že to ještě není za mnou. Že mě čeká další rok a Bůh/čert ví, že bude zase šílený a zase to bude boj a drama a já to budu muset nějak přežít, protože o tom chci vyprávět. Ano, vážně chci. Ale o tom jindy...

Jedinečná je voda, čo ma drží nad vodou. Vím, že to čteš, ty mizerná proradná sobecká osobo, co mě nechceš nechat jít! Chci Ti poděkovat, že jsi, i když já jsem, jaká jsem. Dík. Ty víš...
(a vážně bych nemohla po tak dlouhé době napsat článek na svůj teen-blogíseQ a nezmínit Tě v něm)

Čtu. Čtu hodně. Hodně čtu. Přála bych si moci žít tak dlouho, abych mohla přečíst všechny knihy, které si tak moc chci přečíst. Je jich tolik a život tak krátký na to, je všechny přečíst. Čtu Homéra a čtu o Hérakleitovi a Parménidovi a Zénonovi, čtu o Troji a Achillovi, Odysseovi, čtu o předsokratech a jejich hledání arché všech věcí, čtu 'Noční vlak do Lisabonu' a čtu Bibli a chci přečíst všechno, co kdy bylo napsáno velkého a mám strach, že to nedokážu za celý život...
(A pak jsou ty chvíle, kdy se zastavím v půli věty, uprostřed řádku, a začnu přemýšlet, zda to má vše smysl, zda na tom záleží, kolik jsem toho přečetla, kolik jsem si zapamatovala, kolik jsem pochopila, až umřu a půjdu tam, kde je všechno a všichni; zdali v tváří v tvář konečnosti života má smysl plýtvat ten čas v knihách, ale o smyslu bytí nyní nechci hovořit...)

A taky chci psát. Čím víc čtu, tím více si uvědomuji, že je těžké psát cokoli, co by tváří v tvář těm Velikým mělo nějakou Hodnotu. Ale vím, že člověk to musí zkoušet, protože cesta k Dokonalosti je dlážděna neúspěchy, zklamáním, sebezapřením a ponížením. A někde na konci čeká odměna. Vím, že tam je, a vím, že i kdybych ji neměla nikdy dosáhnout, už sama Cesta je Cíl.
____________________________________________________________________________________________

A teď něco z mé všednodenní přízemnosti: byla jsem nemocná. Hodně. A bohužel ne jednou. Nemám ráda zimy a ony nemají rády mě a dávají mi to najevo. Každý rok spolu bojujeme a ony každý rok nade mnou vítězí a mě nezbývá, než zalézt domů do tepla, schovat se pod peřinu a funět a potit se a fňukat a nadávat, že homo sapiens nikdy neměl odcházet z teploučké Afriky...

Vysvědčení bylo vcelku tradiční, figurovaly v něm výborné z mých NEJ (+ pochvala za reprezentaci školy na Olympiádě z českého jazyka - jsem číslo 4 v okresním kole a náhradník pro krajské) a klasické za ruku se držící trio 4-4-4 (Matika-Fyzika-Chemie), na něž jsem právem hrdá, protože mi dává nahlédnout na mou vlastní nedokonalost a díky nim nezapomínám, že člověk nemůže vědět vše o všem. Jen mě poslední dobou čas od času zamrzí, že všichni ti Velicí a Moudří znaly Matematiku a její zákony a jim poslušni hledali to kýžené Jsoucno, ten první činitel Vesmíru, a já, noříc se do jejich myšlení (*tak ráda mám vůni knih, čím starší, tím lepší, jako víno čím starší, tím lepší ročník*), nechápu téměř nic za toho odvěkého jazyka vesmíru a řeči všech věcí, jimiž je ona, Matematika, královna věd. Ale vím, že stejně nevím nic, a o to víc a hlouběji se nořím...

A abych podala důkaz své nezahálky, předložím, co mi bylo vnuknuto Múzami...

pPp
TS