Září 2012

Září čtvrtého, roku dvanáct a dva tisíce

4. září 2012 v 21:21 | TS |  "Deník" aneb Zápisky Trhlé Slečny
"Jsem šíleně dospělý/á!" - toť téma tohoto týdne na serveru blog.cz

Nehodlám na to téma psát článek, to ne, jen mě to teď trklo, protože já vlastně za tři měsíce (už?! panebože, už!) budu také dospělá. Resp. plnoletá. V tom je určitě veliký rozdíl. Dospělá se totiž necítím ani trochu (a pochybuji, že za tři měsíce se to změní). Vlastně mi to přijde bláznivé a děsivé zároveň... Já? Dospět? Já že mám být plnoletá, plně trestně odpovědná, plně zodpovědná? Já, která si ani neumím po telefonu vyřídit objednání u doktorky? Já, která nezvládám ani zašít si povlak na peřinu nebo díru na ponožce? Já, která neumím bez pomoci ani zapnout automatickou pračku? Já že mám být dospělá?
Je to zvláštní. A bláznivé a děsivé... a tisíc dalších věcí. Nechápu, jak všechno to krásné, čemu se říká dětství, mohlo tak rychle zmizet. Vždyť je to skoro jako včera, co jsem s Ánčí blbla na pískovišti a hrála si s panenkama barbie. Vždyť je to jako včera, co jsem jezdila na letní chatu s rodinnými známými a koupala se v Mezihorské přehradě "nahoře bez", ještě s kruhem a křidélky. Vždyť letní dětský tábor Mraveniště, kde jsem psala jedny z prvních "básniček" (ano, tady opravdu nutně uvozovky :D ), byl teprve... tohle léto? Ne. Loňské? Předloňské? Ne. Je tomu už tak dávno...
Dávno je tomu, co jsem poprvé překročila práh budovy gymnázia, dávno je tomu, co jsem byla s tatínkem v pražské ZOO a na Petříně... A i ty věci, které se udály teprve loni a předloni mi najednou přijdou tak vzdálené... Den v Praze s Tonym, hodiny tanečních, přespávání v Plzni u Nony, hádky s Čokoládou, schůzky se Snílkem, první pusa od Milovaného... K čertu, je to tak dávno! Nemůže to být tak dávno! A přece je!
A po tom všem je ze mě někdo, kdo stojí na prahu dospělosti s hlavou otevřenou všemu, co se do ní hustí, jen ne vědomostem, se srdcem v pazourách a vyděšeným výrazem v očích... Nebo tak si alespoň připadám při pohledu do zrcadla. Třeba mě okolní svět tak nevidí. Třeba vidí neotesanou, praštěnou a uřvanou puberťačku žvýkající při hodině žvýkačku. Třeba mě vidí jako tu "divnou" holku s kloboukem naraženým do čela a věčně si něco čmárající do notesu (nejspíš nějakou ptákovinu začínající slovy 'Milý deníčku...'). A nebo ne?
Kdo jsem? Čím mám být? Neměla by tohle být doba, kdy bych to už měla vědět? Jak to, že to nevím? Jak to, že čím víc o tom přemýšlím a čím víc času plyne, tím jsem zmatenější? Jak mám vědět, čím mám být, když nevím ani, kdo jsem teď? Ve třinácti jsem si možná představovala, že touhle dobou už budu dospělá (i když spíš mi to přišlo tak nepředstavitelné, jako mi dnes přijde nepředstavitelné, že mi jednou bude třicet...) a budu vědět, kdo jsem a co dokážu. Ale já to nevím. Nevěděla jsem to ve třinácti, když jsem ve víru puberty říkala a dělala hrozný debility. Nevěděla jsem to v patnácti, kdy jsem si o sobě myslela, bůhví jak jsem úžasná a vyzrálá (ale byla to póza, tak to bývá...), a nevím to ani dnes.
Třeba na to jednou přijdu. Třeba za další rok. Nebo dva. Nebo třeba v těch třiceti...

TS