Květen 2012

V(š)esmír aneb "Nic takového jako filosofické kecy..."

16. května 2012 v 21:19 | TS |  "Deník" aneb Zápisky Trhlé Slečny
Vesmír vznikl před více jak třinácti miliardami let (nebo se to tak alespoň tvrdí). Dokážete si to představit? Třináct miliard let. Neuvěřitelné číslo, nemyslíte? Země je stará asi čtyři a půl miliardy let. Dinosauři ji obývali přes sto šedesát milionů let. Člověk naproti tomu, ve své dnešní podobě, je stár "pouhých" čtyřicet tisíc let a sám se dožívá přibližně sedmdesáti let. Není to legrace? Co je sedmdesát let pod zorným úhlem věčnosti? Pro člověka jako vy nebo já je to celý život. Pro vesmír je to nic, vteřina, okamžik. Celý ten lidský život, tak velký, tak nádherný, zázrak sám o sobě, největší dar, jaký nám byl dán... není nic. Všechny naše životy, sny, kultura, náboženství, politika, ekonomika, vzdělávání, práce, rodiny, lásky, hudba, knihy, sporty, vědy... Co je to? Jsme jen zrnka hvězdného prachu. Ze stejné látky, ze stejných atomů. Pomíjiví, prchaví. Až umřeme, naše duše pohltí vzduchoprázdno...
(bude tam někdo? bude tam hudba? kultura? politický systém? bude tam láska?)

Díváte se občas v noci na hvězdy? Já ano. Miluji koukání na hvězdy. Hlavně když jsem někde venku, protože z okna na ně není tak dobrý výhled, alespoň ne tady... Ještě loni jsme bydleli na předměstí a tam byl v noci na hvězdy krásný výhled. Bydleli jsme na sídlišti, v nejvyšším patře "králíkárny". Ale co se pamatuji, hvězdy tam byly vidět vždycky, když byla jasná noc. Milovala jsem to. Teď bydlíme v jakési příměstské periferii, v přízemí o něco lépe vypadajícího řadového paneláčku (už ne nudně šedivá králíkárna ze 70. let). Je to tu báječné. Nemusím zase a znovu zažívat ty každo-všedně-denní nelibé cesty autobusem do školy, protože tam dojdu pěšky. Nemusím věčně pospíchat na autobus, protože tady jezdí 2x častěji. A navíc do centra taky dojdu v pohodě pěšky. A Al bydlí na intru jen kousek odtud. I tam dojdu v pohodě pěšky (i když většinou chodí on sem). A les je jen kousek odtud. Všechno je teď nějak blíž... až na ty hvězdy...

Na co myslíte, když se díváte na hvězdy? Jsou překrásné, nemyslíte? Jsou jich tisíce, statisíce, miliony... a krásné jsou, až oči přecházejí (už dlouho jsem nikoho neviděla ani neslyšela použít tuhle frázi). Na co myslím já? Dívám se na ně a říkám si: "Je tam někdo...?" . Musí být. Vím to. Věřím že ano. Copak to není směšné, nabubřele si myslet, že by vesmír mohl být stvořen jen pro nás, že by v celém tom makrokosmu byl jen jeden život? Nevěřím, že vesmír je nekonečný (věřím, že tím si jen lidstvo omlouvá svou neschopnost vidět až na konec). A stejně tak odmítám věřit, že by byl jen "náš".

A možná, že někde tam, na opačném konci toho všeobjímajícího všehomíra, je planeta stejně živá, jako ta naše. A možná je na ní život, třeba úplně odlišný. Možná, že tamní samozvaní páni tvorstva umí létat, číst myšlenky, mluvit s ostatními tvory na planetě jejich řečí. Možná, že jsou mnohem inteligentnější a moudřejší, než jsme my. A možná, že se na nás dívají, Právě teď. A to, co vidí, to nejsme my, to nejsem já nebo ty, to, co vidí, je obraz, který k nim putoval tisíce nebo miliardy světelných let. Možná uvidí pračlověka. Možná uvidí ty dinosaury. Možná uvidí právě rodící se planetu. Možná neuvidí nic, protože jsou tak daleko, že světlo Slunce, v němž by mohli spatřit planetu Zemi, se k nim ještě nedostalo...

A možná tam někde někdo je. Někdo jako my. Někdo možná úplně stejný, ať už je to více či méně či stejně absurdní. Planeta se stejným ekosystémem. Život na stejné bázi. Lidé jako my. Je to vážně tak nemožné? Možná právě teď tam někde někdo je, člověk jako ty nebo já, stojí s hlavou obrácenou k nebi, v mysli na tisíc otázek ("Kdo jsem?", "Kam patřím?", "Co je smyslem života?", "Co je láska?", "Bože, jsi tam?"...), stojí tam, zrak upřen na ty hvězdy, člověk se svým životem, svými sny, svými přáními, svými chybami, svými schopnostmi, svými láskami... A ptá se: "Je tam někdo?"

Třeba ho jednou najdeme. Toho člověka. Možná zítra. Nebo za sto let. Za tisíc. Za milion (pokud ještě budeme). A až ho najdeme, uvidíme, jak tam stojí s rukama v kapsách a tváří obrácenou k nebi. A on mezitím už nebude, on už bude pryč, i jeho děti budou pryč, nejspíš i jeho praprapravnuci budou pryč, budou pryč už na tisíce let, dříve, než ten člověk dostane odpovědi na své otázky. Dost možná, že až se na toho člověka budeme dívat, bude mrtev on i všichni, co tam byli s ním. Dost možná, že až se tím směrem podíváme, uvidíme planetu, která už dávno nebude...

Umíš si představit, že ten člověk můžeš být i ty?
Vás to nefascinuje?

TS

Trocha jarního sentiment(alit)u

10. května 2012 v 16:59 | TS |  "Deník" aneb Zápisky Trhlé Slečny
... Čas přivál jaro. Právě vČas. Jaro nové, svěží, jaro krásné. Jaro slunečné. Jaro růžové. Jaro mně ze všech nejmilejší...
Cítím na kůži slunce. Slyším ptáky. Cítím květy, stromy, trávu... Modré nebe nad hlavou křižují bílé stopy letadel. Ptáci letí tomu nebi vstříc a já mám chuť letět s nimi! A všechno kolem se zelená, kvete, růžoví... Ve vzduchu je cítit máj, polibky a něžná objetí. Jaro snad nemůže být krásnější...
(... mohlo by, kdybys tu byl ...)

... Mám ráda. Tak hezky to zní. Mám ráda máj. Mám ráda parky a aleje zachvácené jarem. Mám ráda Máchův Máj. Mám ráda motýla uvězněného v barvách květů. Mám ráda dětské výskání na autobusové zastávce. Mám ráda vůni dívčích vlasů a chlapeckého potu (víc než jakýkoli parfém). Mám ráda, když se s Terezou smějeme a křičíme tak nahlas, až se třída otřásá. Mám ráda, když se krasavec Ondra z druhé lavice rozkošně zářivě usmívá. Mám ráda vůni Patrikova oblečení, protože mi připomíná Jeho vůni. Mám ráda všechny ty lidičky kolem. Život snad nemůže být krásnější...
(... doufám, že tím to nezakřiknu a nepřijde nějaká katastrofa... )

pPp
TS

Co se do statusů na facebooku nevešlo... (x

7. května 2012 v 0:05 | TS |  "Deník" aneb Zápisky Trhlé Slečny
... další článek jakožto snaha polapit nějakou tu jedinečnou myšLenku (není myšlena myš jménem Lenka z písně Toma Kluse) a vmačkat ji do slov, nejlépe jazyka českého. Ale zbytečná je to snaha, neboť vždy v oka-mžiku, kdy uvědomím si, že ona myšlenka má/možná má/možná by mohla mít hodnotu, je pozdě na to vrátit se k prvopočátku a pak nezbývá, než začít od tří teček, značící to vše předcházející cosi, co mě zavedlo k vrcholné mozkové činnosti. Říkejte mi blázen a budu ráda...

Poslední dobou mne napadá tolik věcí. Tolik otázek. Točím se v bludném kruhu. Bez konce, bez začátku. Jediné, co je, je střed. Střed, k němuž se všechno bytí i nebytí i mezibytí mého Já stáčí téměř bezpodmínečně, bez ustání... bezútěšně (?). Ten střed je středem všeho všesmíru ve mně přebývajícím. Neuchopitelný, beztvarý... To k němu se stále mé myšlenky vrací, to k němu to mé srdce táhne, to pro něj mé múzy žijí. Je tu někdo, kdo chápe, co myslím, když říkám, že je nad námi nade všemi? Věřím v něj, chci říct, věřím v ní a vím, že ona je ve mně a skrze ní cítím svět. Někdo kdo ví, co myslím, když říkám: "Miluji..." ?

Vědět tak jakou být... Jak být člověkem ze všech nejčlověčovatějším, jak dát znát a neztratit tvář, vyjevit city aniž bychom se museli zcela svléci z kůže, jak říci pravdu a neublížit, jak nelhat a zároveň nebýt otrokem vlastních slov. Jak si stát pevně za svým a nezkamenět jako skála. Jak zmoudřet a nezpychnout. Jak zalichotit, aniž by to znělo vtíravě. Jak obejmout a nerozmáčknout. Jak políbit, ne vysát. Jak mít rád(a) bez nutkání vlastnit, jak milovat a nežárlit, jak bláznit a přeci dočista nezešílet. Jak žít a nezemřít při tom...

Vím, že je čas. Cítím to. Čas dospět. Ale k čemu? K dospělosti? K rozumu? K opravdovým citům? Co je to dospět, co to znamená? Že za každou odpověď dostanu sta dalších otázek? Žití bez jistoty kam patřím? Dokud jsme děti, jsme doma tam, kde je máma s tátou. Kde je domov, když dítě dospělo? Tam kam to srdce táhne? Kam táhne to mé, když mi bylo dáno to podivínské jméno (jako by mě to nikam netáhlo...)?

pPp
TS

Paní Báře (:

3. května 2012 v 21:32 | TS |  Mým Hrdinům
Možná bych se mohla zeptat
táty, tety, bratrů, strejdy:
"Ach, proč nejsou všechny mámy
jako máma Lejdy?"

Paní Bára, to je někdo,
kdo se jen tak nevidí.
Vím, kouří jako fabrika...
Ale to mi nevadí!

Možná není femme-fatale,
nikdy nebude první dámou,
ale ze všech žen, co já jen znám,
tou nejlepší je ze všech mámou.

Bára sleduje TéVéDé
a nehty nosí namodro.
A v jejím těle mladá duše
zasekla se nadobro.

Vyřiďte, prosím, paní Báře,
že posílám sta pozdravů,
že maminu jako ona,
že i já chci do domu.

Ne že bych tu svojí mamču
neměla ráda víc než nadevše.
Ale mám-li být já někdy matka dětí,
chci podobná být Barboře.

Paní Báro, vy jste zlatá,
mým vzorem, můj ideál.
Mít tak mámu, jako vy jste,
by člověk jako já si hrozně přál.

...

(pro Lady:)
Tak vzpomeň si, až budeš jí číst,
co psala jsem ti v těchto zprávách,
že za každým "Mám svou mámu"
měla bys říct taky "ráda".

19. březen...?

1. května 2012 v 16:31 | TS |  Byla dívka, byla zamilovaná...
Vlasy máš spánkem rozcuchané
a ve tváři stopy snu co nechal sis zdát
Očima mžouráš v úsvitu raném
Co skrýváš pod víčky smím-li se ptát

Co skrýváš pod dekou na nahém těle
bezbranný bezelstný odhalen docela
Líbej mne lásko líbej mne směle
Touha je jed co vnikl nám do těla

Jak sladce voní potem Tvá objetí
Miluj mne zrána kdy trpím závratí
A zas raší Ti strniště na tváři

A ve vůni v peřinách a otiscích na stěně
necháš tu sebe dnes jako posledně
A pár tmavých vlasů na malém polštáři