Duben 2012

Dnešní (:

27. dubna 2012 v 23:14 | TS |  Byla dívka, byla zamilovaná...
Jen pár žhavých doteků
a slova se vytratí
Na krátkou hodinku
budeš mou závratí

Dotek je hádankou
Polibkem odpovíš
Na chvíli kratinkou
se mi dnes navrátíš

Ten otřepaný trik - do lesa utéci
Pryč z města, kde hučí svět.
Ulehnout v jehličí, trochu se vysvléci
Co smíme jindy? Co můžem hned?

Líbej mne, miláčku, a buď mi slastí,
líbej mne divoce, ať shořím v plameni
Láska je něžnou a zákeřnou pastí
Jaro je lest a my jsme lapeni

Nic takového jako vyřizování účtů...

23. dubna 2012 v 19:00 | TS |  "Deník" aneb Zápisky Trhlé Slečny
Tento článek bych ráda napsala jako téměř bezprostřední reakci (když říkám téměř, myslím tím, že jsem si dala čas, abych si to nechala projít hlavou) na "povídku", k níž mi byl poslán odkaz. Zároveň je to takový pokus to celé (navenek i sama v sobě) uzavřít. Tímto použiji slova té, která jest mi v dění tomto jakýmsi "protipólem" (nemyšleno nijak urážlivě, jen se stejnou měrou důstojnosti či taktu nehodlám psát jméno, neboť kdo ví, ten ví, a to stačí): nechci se omluvit a nechci - nikoho - vinit (znovu?). Chci tuto záležitost prostě jednou provždy definitivně ukončit. Protože nevím, jak ostatní, ale já mám pocit, že už to celé trvá nějak moc dlouho... A já zkrátka nechci, aby se to se mnou/s námi táhlo další léta, další život... A když už jsme to tak hezky celé veřejně proflákli, nechť to také veřejně skončí...

Nebudu tvrdit, že "povídka" mnou nijak nehnula či se mne nedotkla (není myšleno dotkla ve špatném smyslu). Respektuji, že my všichni máme různé způsoby vypořádávání se s ... (něčím) a pokud tím není nikomu ublíženo, proč ne (koneckonců myslím, že vypsat se z něčeho je totéž co vypořádat se s grácií). Každopádně bych ráda napsala, že jsem si moc dobře vědoma skrytých výčitek. A přijímám je. Teď už vím, že jsem si to celé nejspíš zasloužila. Zasloužila jsem si tu bolest, kterou jsem způsobila, pocítit nazpět. Vím to a příjmu jakýkoli další trest, který mi Bůh (či Osud či Život) uloží. Vím, že mnohým z "Vás" jsem nejspíš ublížila (slovo nejspíš je asi v této větě zbytečné). A nebylo by správné, kdybych za to nenesla následky. Také vím, že neexistuje dostatečně velké 'Promiň', kterým by se to dalo omluvit. Proto chápu, ano, skutečně to chápu, že my nikdy neodpustíte. Já sama bych si neodpustila. Ale jak už jsem psala v začátku, ani já se nehodlám omlouvat.

Přesto by mě nikdy nepřestalo mrzet, kdyby mezi námi zůstávalo jen čiré nepochopení. I pro mě to bylo těžké. Všichni jsme si tím prošli a všechny nás to změnilo. A i já cítila neskutečnou bolest a smutek...* Tím však nechci podtrhávat sentimentalitu tohoto článku. Jen doufám, ve skrytu duše, že i "Vy", tam na druhé straně, jednoho dne třeba pochopíte (nepíši odpustíte, jen pochopíte). To co se událo nebylo jednoduché a o to méně jednoduché bylo se v určitých situacích s tím srovnávat. To není má obhajoba. Vím, udělala jsem chyby. Možná spoustu chyb. Ale ty přeci děláme my všichni. A já si pořád stojím za tím, že bych se nezachovala jinak. Protože v té chvíli, v té či oné konkrétní situaci, to vždy byla (z mého pohledu) a "nejlepší" chyba, jakou jsem mohla učinit.

* prosím prostor pro patetický patos

To je asi tak vše. Na "důkaz" toho, že jsem s tím, co bylo, v rámci možností srovnaná, nechávám volnost každému, kdo by na tento článek chtěl reagovat. Pevně věřím, že nikdo nebude mít potřebu psát dětinské, urážlivé či jinak směšné či pobuřující komentáře.
S laciným a směšným Díky
NN

Kde je báseň?

19. dubna 2012 v 23:46 | TS |  Básně druhé doby
Kde je báseň?
Ztratila se?
Nepřežila tuto dobu?
Kde je láska?
Vymizela?
A ožije někdy znovu?

Všude kolem
prznitelé poezie,
pitomá pubertální paka,
povrchní přizdisráči.

Není jich škoda,
nikdy nebude,
do pekla s nimi.
Vzbuzují ve mně
vlny hnusu a nenávisti,
jež mi hyzdí duši.

Co je nenávist?
Arogance.
Vztek.
Křik duše -
- otrávena jedem.
Nenávist
je
nesmysl.

Vykřičet to,
kéž by tak
šlo to vykřičet!
Vykřičet tu nenávist
z duše zase ven...

Stupidní svině a sráči
smějící se slaboduchým sračkám.
Stydím se:
to je má generace.

Generace, jež zapomněla,
jak se píší opravdové básně.
I já zapomněla.
Zapomínám...

Kde je báseň?
Kde je pravda?
Kdo ji napíše
v téhle negramotné době?

Lidstvo
je nemocné.
Svět byl nakažen
nevírou.
Zhoubný nádor zla
začerňuje světlo planety
a matička Země,
ta, jež nás porodila,
ta, z níž jsme všichni vzešli,
ta Země, jež byla naším společným lůnem,
ta matka modrozelená,
oděná do barev naděje a harmonie,
Země a my z ní
umírá.

Naší vinou.
To my ji zabili,
to my ji zahubili.
Jsme matkovrazi,
co zničili svou jedinou planetu.
A není žádná jiná
tak nádherná.
My všichni
zemřeme s ní.

Jsme zkažený druh,
hanebné zhýralé plémě.
My.
Lidé.
...
__________________________________________________________________________

Plod opovržení nad vlastní generací, výkřik duše otrávené smogem z továren, pláč nad zohaveným torzem planety... a mezí tím vším ten nekonečný vztek, vztek, jež nelze vypudit...

Píseň bohéma

19. dubna 2012 v 23:33 | TS |  Čas zrání
Chtěl bych být bohém
Tak trochu bohem
tak trochu ubožák
Věčný života svého student
věčný žák

Ztracen sám v sobě
nalezen v sobě sám
a psát básně
ty jediné v srdci mám

A žít a všeho užít jak jen se dá
Svoboda volnosti
Osvobozen ode všech tísní
Žít ze dne na den a užít dne
Každý den žít jinou písní

A každou noc jiná vína pít
s jinými ženami být
a pod jiným nebem s nimi spát

Žít a všeho užít
až do dna bytí
Každou noc uléhat
pod nová souhvězdí...

Uvědomněnky

18. dubna 2012 v 22:35 | TS |  "Deník" aneb Zápisky Trhlé Slečny
myšlenky 17. dubna...

Dnes jsem si oblékla tvou vůni, Truby. Je krásná (jako ty jsi). Voní ovocem. Taky jsem ji nosívala, ještě loni. Obléci si ji dnes byla vcelku spontánnost, po noci u tebe doma. Měla jsem ji na sobě celý den. A uvědomila jsem si, jak je bezmocně spjatá se vším tím, co bylo... Jak mi nenuceně připomíná okamžiky minulého roku. Vzpomínky, které by možná bylo lepší nemít, ale které přesto nechci (podvědomě? nevedomě?) zapomenout. Připomněla mi... tak nejasně, rozostřeně... a přesto to bylo nečekané a tím nebezpečnější. Jak nebezpečná je tvá vůně, Kateřino...
.........................................................................................................

Při pohledu kolem sebe vidím... lidi jako já. Jsou všude. Jeden druhému tak podobní, jeden druhému tak cizí. Vidím Katrin schoulenou v koutě třídy. Pláče. A mně se chce plakat s ní. Nad pláčem. Nad ubohostí člověka. A když ji vidím, uvědomuji si, jak jsme si vlastně podobné (podobné a přesto cizí). Jak si jsou všichni lidé podobní. Všichni lidé přeci pláčou. Co je člověk, když nikdy neplakal? Pláčeš ty a pláču já. My všichni občas pláčem...
A co Bůh? Pláče?

Myslím na déšť. Co je déšť? Není to pláč? A čí pláč? Copak Bůh občas nepláče nad námi, nad světem? Není to pláč matky při pohledu na své děti? Pláč Země? Nejsou ty kapky deště slzy? Její slzy?
A co my? My, jež jsme součástí tohoto světa. My, kdož z něj vzešli. Ten svět je přeci i součástí nás samých. Nesem ho v sobě. Je to vzájemné. My jsme v něm a on je v nás. Vzájemnost jednoduchá, prostá a přesto nekonečně smysluplná. Nebo ne?
Jsme-li my součástí tohoto světa, pakliže cítíme, když se svět rozpláče... Co se stane s tím světem v nás, až se rozpláčeme my? Co když i náš vlastní pláč je deštěm v tom jiném, vnitřním světě? V tom světě, který si každý člověk nese v sobě. Jedinečný, neopakovatelný. Svět nekonečných možností. Já věřím, byť se to může někomu zdát směšné či absurdní, že každý z nás má v sobě celý vesmír...
A pakliže je to tak, pakliže ten svět cítí, když pláčem, musí též cítit náš hněv. A je-li to tak, dost možná se při našem hněvu a zlobě ten svět zmítá v bouři. Dává to smysl. Musí.

Miluji jaro. A právě teď je všude kolem nás. Říkají, že máj je měsíc lásky. Zní to asi bláznivě, ale já cítím jaro v sobě. Cítím, jak ve mně všecko pučí, kvete a ožívá do rytmu srdce-hluku, který otřásá mým tělem, tak rozkošnicky mne tím uvádí do roztřesení, jež má na tisíc názvů. Cítím, jak všechna ta radost hřeje uvnitř jako slunce. Cítím v sobě něco nádherného, co nejde popsat slovy z písmen. Láska je jaro v nás. Miluji máj. Miluji milování. Miluji nastotisíckrát. A Ty, Ty jsi můj máj. Ten nejkrásnější máj. A já v sobě cítím úplně první jaro...

Titanik aneb Byla jednou jedna loď...

15. dubna 2012 v 19:09 | TS |  Sh*ts
Dnes, 15. dubna 2012, je to přesně 100 let od potopení Titaniku. A protože stoleté výročí je jen jednou za sto let, rozhodla jsem se, že zkusím tento blog a jeho případné čtenáře krapet kulturně obohatit, a to právě dnes, v toto jedinečné datum, kdy to bude zcela originální :D

Takže, Titanik byl loď. Byl to parník. Ne jen tak ledajaký parník, ale ve své době největší a nejluxusnější osobní parník na světě. Společnost, která ho vlastnila, nesla název White Star Line. Jeho první a zároveň bohužel poslední plavba vedla z anglického Southamptonu přes francouzský Cherbourgh a Queenstown v Irsku. Následně měla loď opustit Evropské končiny a doplout do New Yorku.

Společnost White Star Line vlastnila na počátku století nejmodernější lodě a flotily. Mohla se tak pyšnit oproti konkurenčním společnostem, např. Cunard Line, společnosti vlastnící lodě Mauretánie nebo Lusitanie. Tehdejší prezident společnosti WSL Joseph Bruce Ismay rozhodně neměl malé ambice. Koncem roku 1907 byl jeho plán zahájit výstavbu hned tří zaoceánských plavidel, která měla nést názvy Olympic, Titanik a Gigantic (pojmenovaný nakonec jinak, Britannic). Samozřejmě všechny lodě měly být o polovinu větší a mnohokrát komfortnější než lodě společnosti Cunard Line.

Stavba započala v irském Belfastu na jaře roku 1909. Olympic a Titanik se stavěly přibližně současně, nicméně Olympic byl dokončen dříve a proto byl i spuštěn na vodu v době, kdy na Titaniku ještě probíhaly konstrukční práce. Vypuštění Olympicu na svou první plavbu v květnu 1911 vyvolalo obrovskou senzaci, neboť to byla (stejně jako pozdější Titanik) nejmodernější a nejkrásnější loď své doby. Po jejím šťastném doplutí proto nebyl o Titanik až takový zájem, jak by se mohlo zdát. Byl jen o něco málo luxusnější a velikostně se téměř nelišil od svého předchůdce (rozdíl se rovnal jen několika centimetrům v délce trupu). Svou popularitu si získal právě až katastrofou, která doprovázela jeho první cestu.

Ve stejné době, kdy Olympic vyplul na první zaoceánskou plavbu, byl na vodu vypuštěn i Titanic, nejednalo se však o žádnou skutečnou cestu, ale klasický postup, kdy byla loď podrobena "zkušební plavbě". Šlo řádově o několik set metrů, načež se Titanik vrátil do přístavu a další rok probíhaly dokončovací práce. Po svém dokončení měl Titanik necelých 260 metrů na délku, 30 na šíř a vlastnil 9 palub ("pater"). Poté, co 1. dubna prošel zatěžkávacími zkouškami, byl Titanic uznán plavbyschopným a dostal povolení k plavbě Viktoriiným kanálem z Belfastu do Irského moře. Krátce po půlnoci 3. dubna 1912 vplul Titanic do Southamptonu.

Na svou první velkou plavbu byl vypuštěn ve středu 10. dubna 1912. Kapitánem lodi byl jmenován Edward John Smith, který již předtím velel Olympicu. Na jeho palubě se tou dobou nacházela necelá tisícovka cestujících (dalších bezmála 300 jich přistoupilo během zastávek ve Francii a Irsku), asi 900 členů posádky, 45 000 kusů stolních ubrousků a 453 kilogramů hroznového vína :D . O den později, čtvrtek 11. dubna, opouštěl Titanik Queenstown s celkovým počtem osob na palubě něco přes 2 200 (dodnes jsou čísla jen odhadovaná, skutečný počet je neznámý).

Celková délka plavby Titaniku od jeho vyplutí z Anglie až po jeho potopení činí asi 4 a půl dne. Ke srážce s ledovcem došlo krátce před půlnocí (přibližně v době 23.40 hod) 14. dubna. Ocelové pláty na trupu lodi se zdeformovaly a vznikla "trhlina", kterou se začala valit voda do podpalubí a zanedlouho zaplavila pět z šestnácti komor. Titanik nebyl přizpůsoben situaci, kdy by byly zaplaveny více jak první čtyři komory. Když voda pronikla do páté, překonala i nedostatečné vodotěsné přepážky a zaplavovala postupně celé paluby. První záchranné čluny byly spouštěny na vodu kolem půl jedné ráno, cestující, kteří však ještě nedostali přesný a oficiální povel od kapitána k evakuaci, do nich nastupovali zdráhavě. Telegrafista vysílá signál SOS.

Celkem se na palubě nacházelo 20 záchranných člunů s kapacitou 1 178 lidí. Jak čas ubíhal a loď se potápěla, docházelo však k panice a čluny vyplouvaly poloprázdné. Hladina moře se nad Titanikem uzavřela kolem půl třetí ráno, 15. dubna. Během potápění se loď rozlomila na dvě části, první klesla ke dnu příď, po ní i záď. Na palubě Titaniku zůstalo asi 1 500 lidí. Ti všichni se buď utopili, nebo, pokud stihli doplavat do dostatečné vzdálenosti, aby je vír nevtáhl, když se loď nořila pod vodu, umrzli v ledovém moři. Na člunech se zachránilo asi 700 lidí. To je jen necelá třetina všech osob.

Nejbližší loď Carpathia připlula na pomoc za necelé dvě hodiny. Až do devíti hodin ráno pomáhá přeživším na člunech nalodit se a prohledává místo katastrofy. Poté zamíří se zachráněnými do New Yorku.

Dodnes se vedou spekulace, proč vlastně došlo ke srážce s ledovcem. Jisté ale je, že katastrofa měla nejednu příčinu. Například že hlídky v pozorovacím koši neměly dalekohledy a proto nemohly dostatečně rozeznat obrysy ledovců v dálce. Také se objevují tvrzení, že onu noc, kdy došlo ke srážce, vyslaly mnohé lodě varovné signály, že Titanik se blíží do ledovcové oblasti. Nejedna loď plující po téže trase raději přerušila plavbu, než aby riskovala nebezpečí srážky s ledovcem v noci ve tmě. Titanik však prý chtěl zvládnout trasu v co nejrychlejším tempu, namísto předpokládaných 10 dní měla cesta trvat pouhých 6 dní. Proto si nemohl dovolit takové zdržení. Také se vedou spekulace, proč přišla záchrana tak pozdě. Je dost dobře možné, že vrchní telegrafista měl moc práce s odesíláním soukromých zpráv pasažérů a nevěnoval pozornost varovným signálům z okolních lodí. Dodnes je historie Titaniku opředena řadou mýtů a dohadů...

zajímavosti:
* Číslo trupu lodi Titanik - 390904. Zrcadlově čtené číslo dávalo skrytý nápis NO POPE ("žádný papež", v přeneseném významu: "papež neexistuje"). I když se jednalo samozřejmě jen o shodu okolností, mnozí lidé tehdy i dnes věří, že toto "rouhání" bylo předzvěstí osudu Titaniku.
* I když loď vlastnila britská společnost WSL, hlavní podíl a zásluhu na stavbě mají Irové. Právě oni totiž byli řemeslníky, pod jejichž rukama se v Belfastu zrodil Titanik.
* Stejně jako ostatní lodě společnosti WSL, ani Titanik nebyl oficiálně a slavnostně pokřtěn.
* Ceny palubních lístků byly opravdu vysoké: nejluxusnější salónní kajuty (v přepočtu na dnešní ceny) 128 000 USD; kajuta v první třídě 4 400 USD; kajuta v druhé třídě: 1 900 USD a palubní lístek pro třetí třídu: 440 - 1170 USD.
* Přístav v Queenstownu nebyl stavebně vybaven natolik, aby zde mohla zakotvit tak velká loď jako Titanik, pročež naloďování a vyloďování pasažérů probíhalo ne u mola, jak je normálně zvykem, ale na člunech, které dopravovaly cestující na palubu anebo z paluby na pevninu (několik místních pasažérů se plavilo jen do Francie nebo Irska).
* Na palubě se během tragédie nacházeli mnozí z nejbohatších lidí světa. Plavby se též zúčastnil Joseph B. Ismay. Patří k zachráněným.
* Největších 5 mýtů o Titaniku zde

zdroje aneb stojí za to navštívit: tady, tady a tady

Dopisy milostné

13. dubna 2012 v 23:01 | TS |  Čas zrání
Když býval můj táta mlád, psaly se z lásky milostné dopisy
a milenci scházeli se za svítání u řeky za městem.
Teď jiná je doba, čas dávno odzvonil takovým radostem.
Nepíšem básně, namísto dopisů píšeme statusy.

Namísto veršů, jež láskou se procítí,
namísto setkání u řeky na mostě
dal dnešek vzniknout zas jiným známostem.
Namísto v reálu sejdem se na síti.

...

I já píši Ti, lásko, pár milostných dopisů.
Však dobře vím - marná snaha, jen času ztráta,
žádný z mých dopisů nedojde adresáta.
Píši Ti dopisy - na žádnou adresu...

Motýl (?)

12. dubna 2012 v 16:25 | TS |  Čas zrání
Nad střechami věžáků
a v oknech panelových domů
zřím oblohu modravou
tak moc, že nemůže být modrá víc.

Viděla jsem motýla,
poprvé v tomhle roce,
letěl mi nad hlavou,
letěl těm modrým dálavám vstříc.

Být tak jen motýlem,
vznést se a plachtit v povětří.
Nemyslet na nic,
nic ze světa pod sebou.

Uniknout palčivým otázkám,
na něž nechci znát odpověď.
Říci, co nesmím říct.
Odletět za Tebou...
_______________________________________________
(19/3/12)