Březen 2012

Než skončí březen aneb...

30. března 2012 v 15:37 | TS |  "Deník" aneb Zápisky Trhlé Slečny
... O čem psát, když není o čem psát? A je-li snad o čem psát, já ztrácím slov. Cítím se, jako by něco hluboko ve mně se ztrácelo, rozplývalo... Kde jsi, má Múzo, tak kde jsi??!!

Dospívám? Zcela určitě, ale... přesto si nepřipadám lepší. Jsem vyšší, ale ne větší. Vzdělanější, ale ne chytřejší. Starší, ale ne moudřejší (a když, tak jen maličko, neznatelně...). A pořád je to má tvář, kterou každé ráno vídám v zrcadle v koupelně (zmuchlanou a rozespalou), pořád jsou to mé ruce, které píší všechna tahle slova, a to srdce ve mně, zdivočelé láskou a spoutané srdcebolem, to srdce, co mi bije tady dole, je také stále mé srdce. Jsem to já. Tady a Teď. Kdo jsem?

Kdo jsem?

Když člověk dospívá, něco se v něm láme, víc než kdy jindy. Cítím to. Cítím to sama v sobě. Cítím, jak veliká část toho, čím nebo kým jsem byla, ve mně praská ve švech, drolí se na prach, který vítr času odvane do minulosti, a nezbude nic než vzpomínka, stín toho, kým nebo čím jsem byla a bývala a bývávala... Jen letmá vzpomínka na dětství a nic víc...

... je to první krůček do neznáma
je to báseň navždy nedopsána
je to nález a s ním i ztráta
dopis, co nikdy nenajde adresáta...

A já mám ten pocit... pocit úzkosti nad nepopsatelnou ztrátou. Ztrácím sama sebe, ztrácím mnoho z toho, čím jsem byla, abych se stala vším, čím jsem (ještě? zatím?) nebyla. Někým jiným.
Každý den někým jiným.
Každý den je to stejné.
Každý den...

Bolest. Není jen jedna bolest. Je mnoho... druhů bolesti. Vždycky jsem myslela, že ta největší opravdová bolest je ta, která nás nutí plakat, nutí nás křičet a řvát a nutí nás kňučet a skučet jako zvíře. Bolest, která (s)tísní tělo i duši, kdy se svíjíme v křečích, jež nemají žádnou fyzickou příčinu; ta bolest, kdy člověk sténá, až ztrácí dech, křičí, dokud mu v hrdle neselže všechen hlas; bolest, kdy se sami sobě stydíme pohlédnout v zrcadle do tváře, snad ze strachu, co by jsme viděli... to ubohé, roztřesené stvoření, co z nás udělala v takových chvílích bolest...
Není to stejné. Ta bolest, co cítím. Není stejná. Tahle bolest je jiná. Otupělá. Je to bolest zarytá hluboko dovnitř, bolest, která nejde vyplakat a která sama nevyvolá pláč. Bolest, pro kterou není slz. Bolest, která nekřičí, jen šeptá, tak ani já nekřičím. Tahle bolest není intenzivní, je všudypřítomná. Nenutí mě ke křiku a nedožene k hysterii. Ne. Jen mě tiše provází, jako stín, každý den, každou minutu, každým krokem. Není to bolest, co zasáhne náhle a zvenčí a srazí nás ve vteřině na nejhlubší dno. Tahle bolest, ta proniká do člověka tiše zevnitř, z jeho vlastního, nejčernějšího nitra. Protéká jako řeka propastí, kterou si neseme v sobě sami. Nevědomky. Napořád... ( musí to tak být? )

... Dospívám. Zase a znovu. Vím, že člověku nelze dospět ze dne na den, že to trvá roky a léta. A vlastně... není pravda, že dospíváme celý život? Dnes a denně se stáváme někým novým, někým jiným než včera a někým jiným než zítra... A já mám přesto (nebo možná právě proto) pocit, že v některých dnech, v některých okamžicích dospívám víc než jindy... Třeba v den, kdy začnu poslouchat pana Kryla, kdy začnu číst dějiny psychologie, tu noc, kdy řeknu Milovanému, že chci... a taky pokaždé, když slyším 'Wish You Were Here', mám pocit, že dospívám s tou písní. Je to zvláštní pocit, kouzelný...

Léto. Ve chvílích, kdy teplota klesne k nule, vzpomínám na léto. Vzpomínám, jak jsme tam leželi, na té zemi, v prázdném bytě. Jak slunce pronikalo skrz vysoká okna, naráželo do stěn a tančilo Mu po tváři. A Růžový Floyd zpíval 'Wish you were here...' a On po něm opakoval to své 'Viš jů vér hýr...' a pak zas a znovu...

... a taky trochu hořkosladký. Protože vím, že vždy, když třeba jen "o trochu víc" dospěji, že nějaká část toho dítěte ve mně zmizí, zemře, vyroste... A já si přeji, aby tomu tak nebylo, aby alespoň malá část té mojí duše zůstala dítětem, nedotčená, nezasažená. Aby nikdy nevyrostla. Přeji si zůstat alespoň maličko dítětem...
... A Milovaný maluje o půlnoci na hlavní třídě na zasněženou zem ve stopách obrázky do sněhu a prstem na zasněžené kapoty aut před domem... a ne, já si nepřeji vyrůst, protože pak bych nikdy necítila, co cítím právě v těch chvílích... (x

Jaro. Je tu. Je všude. Už zas. Konečně!
Mám ráda jaro. Zbožňuji jaro. Miluji jaro.
Vidím motýly. A sedmikrásky v trávě na palouku za školou. Vidím modré nebe, tak jasně, tak průzračně modré. Nic než nekonečná blankytná modř. Miluji modré nebe. A slunce hřeje jako... jako... (už vím, jako Její objetí! (: )
Schovám do skříně zimní kabát (- dárek k posledním narozeninám, byly v prosinci). Nechám ho tam až do října (nebo až do listopadu?). Ven půjdu jen v sáčku. A když bude horko, ponesu jej v ruce. A koupím si v nejbližší (jak jinak než vietnamské) večerce nanuk. První v tomhle roce.
A taky si vezmu kecky, když je sucho. Skrz podrážky cítím, jak mi pod nohama praská zem, cítím každou puklinu v betonu, kamínek v trávě. Po měsících v zimních kozačkách s tlustou podrážkou je to jako mít na nohou bačkůrky. Miluju ty svoje kecky. S barevnými tkaničkami. I když to chvíli trvá, než si je zavážu. Poprvé v tomhle roce.
V lese slyším ptáky. V záhonech před paneláky vidím motýly. Na modrém nebi je slunce, cítím jeho blízkost, jeho svit.
... Jaro. Půjdu ven. Protože jaro je krásné. Půjdu si zaběhat. Nebo se jen tak projít. A bude mi fajn. Doopravdy fajn. Poprvé v tomhle roce...

pPp
TS

... co štěstí? panoptika manifestací... (kryl)

15. března 2012 v 19:35 | TS |  "Deník" aneb Zápisky Trhlé Slečny
Ti lidé se tam sešli. Asi sto. Nebo víc. Nebo míň. Sešli se tam v jeden velký dav. Na Zeyerově ulici před knihkupectvím. Tady, tady ve Varech. Většina z nich si přišla jen tak normálně zanadávat na českou vládu. Jiní přišli, protože byli prostě zvědaví na lidi, kteří nadávají na českou vládu. A pak tam byli lidé jako já, kteří prostě jeli kolem, kteří se prostě náhodou ocitli "ve správný čas na správném místě", a to by nebyli oni, aby se nepřidali k davu nezbytných čumilů a nezjistili, o co jde...
Stála jsem tam i já. Vedle Frčíny (ona od nás ze třídy). Ptala se jí, co se děje. Že prý její rodiče přišli a ona Frčí tu s nimi trčí. Viděla jsem, jak její táta má na prsou dvě žluté kulaté samolepky s nápisem 'Stydím se...' (- já už nevím, co tam bylo napsáno...).
Poslouchala jsem. Nebo se snažila poslouchat. Stáli tam dva u mikrofonu. Jeden byl už starý, něco přes sedmdesát, mluvil pomalu a hodně se pitval v tom a tom konkrétním politikovi a ministrovi a svůj projev doplňoval výčtem z novin. Mluvil docela fádně a nezáživně, jako to občas staří lidé dělávají. Lidé se nudili.
Pak začal mluvit ten druhý. Mladý, něco kolem třiceti. Mluvil hruběji, razantněji... A asi mluvil dobře, protože ti lidi křičeli. A tím dávali najevo, že souhlasí. Volali, ať pokračuje, a on mluvil a mluvil a kritizoval dnešní vládu a politiku a nespravedlnost vůči nám, obyčejným lidem...
A já? Stála jsem tam v tom davu a poslouchala. A občas jsem slyšela vlastní svědomí, jak křičí s těmi lidmi kolem. Jenže co má říci člověk jako já? Nestarý, nedospělý, nezkušený s životem... Lidi jako já tam postávali, chlapci a dívky mého věku, náhodně roztroušení mezi těmi ostatními "dospělými". A křičeli. To my křičíme a vlastně ani pořádně nevíme, jen tušíme, proč. A rádi bychom bojovali, rádi bychom se bránili proti vší té špíně a zkaženosti kolem, ale... proti čemu tu vlastně bojujeme, proti komu? Jsme příliš mladí, abychom byli uvědomělí. Zmatení sami sebou. Možná máme odvahu a odhodlání... Ale ještě není jasný cíl, přesně vyznačený terč... A bude vůbec někdy?
Nakonec se zpívala státní hymna. Přemýšlím, kolikrát v životě člověk zpívá hymnu. Já si doteď pamatuji jen dvě situace, kdy jsem ji zpívala: ve škole na hudebce, když nás na známky zkoušela profesorka u klavíru. To je ta méně příjemná vzpomínka. A pak s tátou u televize, když "naši" vyhráli "mistrák". Tehdy to bylo z nadšení, z radosti, že ta naše malá zemička zase jednou dokázala něco... něco.
Ale tentokrát to nebylo pro radost. Ani jsem nemusela předstírat, že umím zpívat, nemusela jsem se snažit, aby to neznělo falešně, protože nikdo neznámkoval. Jen jsem tam stála na kraji davu a v jednu chvíli jsem si přála, aby ta píseň nikdy nepřestala. Ten zvláštní pocit sounáležitosti s každým človíčkem přede mnou, za mnou i vedle mě, ta pýcha na to, že patřím k těm lidem, kteří jsou zhnuseni, zklamáni, zhrzeni... a přesto nezapomínají zpívat. Bylo to... svým způsobem to bylo velmi... (nevím, jak se to dá nejlépe vyjádřit česky, tak použiju slovíčko z angličtiny)... moving.
A pak se rozešli. A šlo se domů. Ještě předtím nám řekli, že kdo bude mít možnost, může přijít zítra v pět na Václavské náměstí v Praze na demonstraci. V první chvíli jsem vážně chtěla, ale... Jo, zas mě napadá ta "hrozná spousta důvodů", proč to nejde... Je to bláznivé, nerozumné, nemám peníze na to jet tak daleko, rodiče by mě samotnou stejně nepustili ani náhodou a na to, abych mohla jet bez jejich svolení, mi zbývá ještě devět od plnoletosti mě dělících měsíců... A přesto bych ráda. Rozum říká 'Ne' a srdce 'Ano'. Proč? Nevím... Proč ne?
Protože, jak řekl jeden človíček, kterého si považuji velmi, a sice TK v pořadu pana Krause:
"Já nevím. Já jenom vím, že něco je špatně. (...) Poněvadž nám chybí morální vzory."

Tak tedy to bylo pár keců o tom, co se tu v tom maloměstečku na západě děje a co se mne tu dotýká (když ne On :p xD ). A že jsem zpívala hymnu a jelikož slunce právě zapadalo a nebe bylo modré a zlaté, bylo to krásné... (: (načež šli všichni, někteří se sklopenou hlavou, domů, aby si večer sedli před televizi a ještě jednou si při vzpomínce na dnešek u televizních novin zakleli...)
A teď trochu jinou písničku:


(tatáž show :)

*Titulek článku musí obsahovat aspoň jedno písmeno nebo číslo, ale nesmí obsahovat pouze čísla.*

12. března 2012 v 18:46 | TS |  Byla dívka, byla zamilovaná...
Sobotní noc se k ránu přehoupne v neděli
Nesnáším rána, která nás rozdělí
Zhasnou lampy v ulicích a ptáci dají se do zpěvu zas
Nesnáším rána, kdy nejde zastavit čas
Bože, rozsviťte lampy, zastřelte ty ptáky
Po ránu poledne a Ty zas uplyneš v dálky
Nesnáším rána, kdy světlo noční tmu pohltí
Kéž by ta noc trvala alespoň století

Miláčku... [: <3 :]

11. března 2012 v 20:52 | TS |  Byla dívka, byla zamilovaná...
Miláčku, slyším Tě, Tvé srdce tluče.
Tluče jak zvon, v Tvém těle mi neuteče.
Miláčku, poslouchej, ten zvuk je touha.
Dnešek byl krátký, noc bude dlouhá.

Už se mi neschováš, není kam utéci
v zamčeném pokoji - je čas se vysvléci.
Miláčku, nespěchej, času je přebytek.
Tichý je byt i dům, stěny i nábytek.

Miláčku, už zhasni všechna ta světla.
Necháme tmu, aby nás skryla a spletla.
Miláčku, potichu, ať nikdo se nevzbudí.
Máma i táta spí, o ničem nevědí.

Miláčku, něžný buď, budem si hrát.
Řekni mi cokoli, dnes můžeš lhát.
Miláčku, bojím se, ze tmy mám strach.
Že až se rozplyne, Ty změníš se v prach.

Miláčku, teď hledám na Tvém těle skrýš.
Až najdu ji, schoulím se, budu Ti blíž.
Miláčku, noc po noci píši Ti laškovné básně.
Aby lépe se Ti spalo a snilo se krásně...
_____________________________________________________________________
listopad 2011

Nerytmická

6. března 2012 v 15:58 | TS |  Čas zrání
Vždycky když s Tebou jsem,
chci najít místo,
kde šel by zastavit čas.
Když nejsi tu, hledám způsob, jak obelstít dálku.

Všechno, co stalo se,
vím, i zlé,
jednou vše zkrásní v nás.
Láska je zbraň, s níž srdce mé vyhlásí rozumu válku.