Leden 2012

Kdy zas blíž (jo, já vím, že UDG...)

29. ledna 2012 v 13:56 | TS |  Byla dívka, byla zamilovaná...
Samota všedních dnů
tíží jak prokletí.
Kdy zas blíž, lásko má,
kdy zas blíž budu Ti?

A než vlak nedělní mi Tě
odveze do 'Kamsi',
zeptám se: "Kdy zas blíž, lásko má,
kdy zas blíž budem si?"

Vezmi mne za ruku,
až zalezem pod deku,
a obejmi pažemi,
až zas blíž, lásko má,
až zas blíž budeš mi.

Tvé oči zářící
noční tmu rozsvítí,
až zas blíž, lásko má,
až zas blíž budu Ti.
____________________________________________________________________________

... z mé hlavy duchaprázdné ...

26. ledna 2012 v 21:53 | TS |  "Deník" aneb Zápisky Trhlé Slečny
... že to, co říkám a co píši, nedává smysl, že se to zdá nesmyslné, je jen důkaz, že se bláhově snažím vyslovit Nevyslovitelné, popsat Nepopsatelné... že se snažím zachytit slovy něco, co je mnohem větší a krásnější než já jsem, mnohem větší než je člověk, větší než je život sám...

Když jsem byla malá, věřila jsem, že umím čarovat. Znáte to, když se podíváte zpříma do slunce nebo jiného světla, jak se vám udělají před očima mžitky? Chvíli mžouráte ve snaze vytřepat ty zářící fleky ze zorného pole. A pak jsou zas pryč. Když jsem byla ještě prcek, věřila jsem, že ty modré a žluté a zelené flíčky ve vzduchu jsou kouzla (samozřejmě mnou vyčarovaná, protože kdo jiný, když ne já, by je uměl vyčarovat?). Dodnes si pamatuju, jak mě táta vedl kamsi za ručičku na okraji silnice, kolem byly louky a pole a slunce hrozně pálilo a já tuhle tátovi povídám: 'Koukej! Koukej tati, čaruju! Vidíš ty barevný skvrny? To je moje kouzlo, víš? Koukni - teď! Teď je tady. Čáry-máry pod kočáry - a teď je tady!' Mno jo, tak se smějte, byla jsem ještě špunt a táta přece neuměl čarovat, takže jsem to musela být já! :D

Zrovna dneska jsem si na to vzpomněla. Šla jsem se k večeru ven projít a v jeden okamžik jsem šla s tváří otočenou k zapadajícímu slunci a před očima se mi zase udělaly ty mžitky. Na chvíli jsem zavřela oči a pod mými víčky najednou ty světélkující skvrnky vytvářely všemožné tvary a obrazce a motanice paprsků... Zkoušeli jste někdy, když jste se podívali zpříma do světla, těm tvarům a obrazcům pak dát nějaké jméno? Zařadit je, přijít na to, jako co vypadají? No a co, že je to úplná ptákovina? :D

Tak jsem tedy šla. Tam, kam jdu vždy, když se potřebuji ujistit, že má duše a tělo jsou stále jedna bytost. Kdejaký měšťák či záprdek domácí by mohl říci, že courat se ve všední dny po lesích je nesmysl, že je to otrava, že to je hloupost... Ať si říkají, co chtějí! Tady ve městě je někdy všechno tak... zakalené, přecpané lidmi a zamořené smogem a vydýchaným vzduchem, i na ulicích je ten vzduch nějak vydýchaný. Škola je ještě horší, neboť o přestávkách je všude plno lidí, řevu, tlačenic a prostoduchých rozhovorů a o vyučování je zase mrtvo, je to nuda a čtyřicet pět minut se zdá jako nekonečně bídná věčnost... Doma to není o moc lepší. Někdy mám pocit, že ty stěny v mém pokoji mě svírají, že jsou jako klec, jako nora, ve které tleji skrytá před světem. V takových chvílích, v takových dnech ztrácím pocit žití, ten pocit sounáležitosti duše s tělem. Ale věřím, že příroda má jakousi zvláštní schopnost nám ten pocit žití znovu vštípit. Proto prchám - ven, ven z domu, ven z města, ven z civilizace (ale ne daleko, neboť se přeci jen vrátit musím). Pryč od šedivých čtvrtí a všednosti maloměšťáctví. Snažím se znovu si vzpomenout, jak krásný je to pocit, když vím, že žiju. A les mi otevírá mysl a já si vzpomínám...

Jdu. Slyším chřupot sněhu pod nohama. Někdy se jen tak zastavím uprostřed cesty (která nemá počátek ani cíl a tudíž vlastně nemá ani střed), zakloním hlavu a dívám se na/do nebe. A to nebe je modré a růžové (a zcela jistě má ještě milion dalších barev, které lidské oko není s to zachytit), stromy je podpírají svými holými křehkými větvičkami v korunách a já si říkám: 'Nejsou ty větve zkřehlé mrazem tak tenké, tak zesláblé zimou, že by se klidně mohly zlomit? Co když ty větévky prasknou, podlomí se? Pak to nebe padne na nás všechny...' A přeji si, aby ten moment byl věčný. Ten okamžik, kdy obracím tvář k nebi a cítím, že to nebe je i ve mně.

Bláznovství, mohli by(ste) říci. Zcela určitě - odpověděla bych. Jsem blázen a ještě k tomu ješitný a pyšný, protože si to své bláznovství šlechtím a nedám na ně dopustit. Ale co je to vlastně bláznovství? Když prchnu od vás ode všech, skryji se v těch lesích, nikdo mě nenajde. Je to vskutku blažený pocit, když kráčíte, kam vás nohy nesou, dýcháte vzduch, který očišťuje plíce i srdce i mysl, nevnímáte nic, než to modro-zlatě růžové nebe nad hlavou, chřupot sněhu a hlíny pod nohama, ozvěnu vlastních kroků a ptačí zpěv všude kolem. Můžete si říkat nahlas, co vás napadne, můžete si jen tak začít na místě poskakovat nebo se dát do tance, můžete se poškrábat, kdekoli vás svrbí... A nikdo vás neuvidí, neuslyší, nikdo tu prostě není...

A přeci tu někdo je. Nejčastěji potkávám lidi se psy. Chodí je sem venčit. Kdybych měla psa, taky bych ho sem chodila venčit. Místo psa chodím do lesů venčit sebe. Hledám místa na nejvyšších kopcích, za nejzarostlejším roštím, místa skrytá před světem, kam může poetická dušička utéci a jen tak si snít. Pár jsem jich našla, ale nejsou nedotknutelná, což mě mrzí, ale výběžky Svatošských skal taky nebyly neviditelné, naopak, lidé z dálky mě mohli vidět, jak tam vysedávám (a možná by si byli mohli pomyslet, že se chystám skočit, kdyby to nebylo tak oči-vidné, jakože lidem-na-očích). Tak tedy přeci mě občas míjí cizí tváře. Ale neobtěžují mne, naopak mě těší pohled na ně, neboť ve mně probouzí divoké myšlenky na životy lidí, kteří nosí ty tváře, ptám se sama sebe: 'Kým jsou a jaký život žijí?' a zajímalo by mě docela, jestli i oni se čas od času při pohlédnutí na mě otáží sami sebe na totéž.

V tom altánu by se dala docela dobře v létě a na jaře rozdělávat vodní dýmka. To bylo první, co mě napadlo, když jsem ho míjela. A pak taky, že o Silvestra by odtud byl parádní výhled na ohňostroj po celém městě. Altán stál jen malý kousek opodál ubytovny. Všude kolem jsou jen stromy a svažující se kopce, silnice je až úplně dole, několik set metrů pod budovou ubytovny. Líbí se mi ten altán, co k ní patří. Je vcelku prostorný, neboť tam nejsou žádné lavičky ani sedátka, jen ten zastřešený kulatý prostor s vchodem na jedné straně a strmým svahem na druhé. Představuju si, jak se tam sejde parta přátel, na dřevěná prkna tvořící podlahu hodí starou moly prožranou deku, sednou si do kruhu a posílají si šlahoun vodní dýmky dokola. Škoda, že je to tak daleko a skoro pořád do kopce...

Minula jsem první lavičku po stezce vedoucí od ubytovny vzhůru a dál do lesů (ta stezka má jméno, ale nepamatuji si ho, byť jsem nemalou chvíli zírala na tu směrovku, která ho hlásala). Vím, že tohle není 'ona', protože ta lavička, na které jsem seděla minule, rozhodně nebyla první v pořadí. U té druhé zas nebyl žádný dobrý výhled, tudíž to také nemohla být ta "moje" (odpusťte mi tu troufalost - přivlastnit si lavičku!). Když jsem došla ke třetí, začala jsem mít pochyby. 'Je to ona? Ne, není, určitě není... Musí to být, jiná už tu určitě nebude. Ale já prostě cítím, že není... Přiznej si to, nepamatuješ si, která to byla...' Trochu rozpačitě jsem šla dál. Konečně jsem dorazila ke čtvrté. 'Tohle je ona, tahle má ten vyklenutý prostor za sebou a správný výhled na město! Říkala jsem ti to, že tamta není poslední!' S pocitem zadostiučinění z nálezu "vyjímečné" lavičky jsem usedla, ale jen na přední okraj, protože byla z větší části zamrzlá. Kochala jsem se výhledem, který mne již minule, když jsem zde usedla poprvé, jaksi zašimral na duši.

Jak jsem mluvila o těch tvářích, tak právě tady mě míjely. Sledovala jsem z dálky, jak se přibližují, jak se jejich rysy stávají zřetelnějšími, jak jejich hlasy sílí, až prošly kolem mne a zase se vzdalovaly, pryč do minulosti, ztrácely se v nenávratnu. První byl ten pár, muž a žena, tak nejvýš kolem třiceti, měli dva psy. Pokud se dobře pamatuji, jeden byl bígl a druhý vlčák. Ten vlčák se na mě tak zle a nedůvěřivě koukal a ten muž ho musel vzít na vodítko, když se blížili. Usoudila jsem, že ten vlčák je určitě dobrý hlídač, když se na cizí tak nevrle dívá. Pak šli ti další dva, ten druhý pár. Šli pár set metrů za mnou už od ubytovny a teď mě míjeli. Byli to milenci, asi dvacetiletí, moc se mi líbili, protože já mám milence ráda (což opravdu zní hloupě, když to po sobě čtu). Ten chlapec byl vysoký, statný, pohledný, měl tmavé vlasy ostříhané nakrátko a výrazně rudé rty. Ta dívka byla taky moc hezká, měla dlouhé rovné světlé vlasy s melírem a krásně se smála. Když byli zrovna kus ode mě, viděla jsem, jak ten chlapec sebral slečně rukavici a začal ji vyhazovat do výšky. Po pár pokusech se mu povedlo, že rukavice zůstala viset na větvi stromu. Dívka hned začala se smíchem povykovat, ať ji hned sundá, ale naštěstí spadla sama, takže chlapec se vyhnul tomu, že by pro ni byl musel lézt na strom. Dozajista to byl nejkrásnější výjev, který se mi za celý den udál před očima. Pak mě přešli. Ještě z dálky jsem slyšela její zvonivý smích, z čehož jsem usoudila, že chlapec ji nejspíš pořád ještě škádlí a provokuje. Pak utichl.

Ve snaze popsat, co následovalo, tedy spíše mé pocity, které následovaly, budu nejspíše blábolit a nesmyslnit, neboť jsem se ocitla v jakémsi rozpoložení (blaho mísící se se sladkohořkým chvěním), jež těžko popsat slovy. Já myslím, že opravdovou krásu ani slovy popsat nelze. Slova byla vynalezena, aby sdělovala fakta, usnadňovala informovanost. Ale zdá se mi, že posud nikdo ne(vy)nalezl slova, jež by dokázala zachytit krásno či popsat vnitřní pocity. Ale věřím, že není člověka, jehož duše by nedokázala krásu vnímat. A že prý básnící jsou lidé, kteří umí krásu zachytit slovy. Tak budiž, ale já nejsem básník, toť má omluva i pomluva - (p)omluva.

Nuž, dám se do popisu, či spíš snažení se o popis. Seděla jsem tam, na té lavičce, daleko široko nikde ani noha (ani ruka). Smích slečinky utichl. Pojednou jsem ještě zaslechla jakési hlasy za kopci, zaštěkání psa v nepopsatelné dálce, pak pár aut, jejichž zvuk se též nesl z jakési nedozírné dálky, pak hučení letadla nad hlavou. Do toho všeho se mísil zpěv ptáků (šumění větru ne, neboť bylo bezvětří). Zpěv ne naléhavý, ne nevnímatelný. A pak utichl i ten. Jen na vteřinu, či spíše setinu vteřiny, jako by všechno utichlo. Svět jako by oněměl, jen zvláštní šumivé ticho mi znělo v uších, tajuplný šepot planety putující nezvučně v(š)esmírem. Tehdy jsem to slyšela, naprosto zřetelně. Byly to údery. Několik po sobě. Rychlé, rytmické, jakoby přidušené. Nebyly to kroky, nebylo to padající kamení ani zvuk motoru nějakého auta v dáli. Ne, tohle bylo spíše jako... Byl to tlukot. Tlukot srdce. Ne mého srdce ani srdce všech těch stromů kolem, to netlouklo srdce lesa. To tlouklo jiné srdce, hluboko pode mnou. Zvedla jsem oči k nebi a spatřila tenký okraj měsíce. Cosi v mé duši se usmálo a já, tedy spíš má tvář, se usmívala s tím. Cosi v mé duši pochopilo. To srdce bylo srdce Země, tam, hluboko v jejím nitru. To bilo srdce milenky - Země(koule), když spatřila v dálce svého věčného ctitele a milovníka. To se rozbušilo srdce její, když ho opět zřela. Vím, proč tlouklo ve vteřině tak divoce a horoucně. I mé srdce tak občas zabuší, když se na mě Milovaný usmívá a Jeho tvář září jako... (už vím, jako padající hvězda)

Ve vteřině se mi zdálo, jako bych najednou soucítila s celým světem, celou Zemí. Byl to pocit nekonečného čehosi, co stěží popíši. Ten pocit sounáležitosti, o které jsem psala na začátku, se dostavil. A s ním i husina, neboť mi začala být zima. Slunce už dávno prchlo za kopce a utíkalo se pomilovat s Austrálií (ten záletník!). Vstala jsem. A šla. Domů.

Možná... (?)

23. ledna 2012 v 15:46 | TS |  Byla dívka, byla zamilovaná...
Možná jednou zapomenu slova,
co jsem řekla, co jsi řek.
Možná, že jednou vzpomenu si znova,
jak jsi chutnal prvně na dotek.

Možná zapomenu jednou všechny barvy,
co splývaly ve Tvých očích.
Kam jen se poděly mé dobré mravy?
Mám pocit, že svět se až moc rychle točí...

Snažím se zpomalit, možná zastavit čas,
ve snaze udržet ten moment na věčnost.
Možná, že zdáš se mi, sen je Tvůj hlas.
Možná, že nejsme a není i skutečnost...

10.1.2012 - ...

23. ledna 2012 v 15:41 | TS |  Čas zrání
Múzy uvězněné v lahvi vína
Jejich těla se třpytí ve sklenkách z křišťálu
Ty múzy ty děvky utekly utelky z bordelu
Miluji a není není to moje vina

Tak jako sochař najde v kameni tvář
A malíř vykouzlí z barev světy všech krás
Já napíši báseň lásko do řádků Tvých řas
Jak hvězdy jsou ty oči Tvé hvězdná je jejich zář

Je den. Jeden. Leden. Le den...

22. ledna 2012 v 19:57 | TS |  Čas zrání
Padl sníh
na střechy paneláků
na mrazem zkřehlou trávu
na stromy na jejich větve
padl sníh
na mou hlavu

Zvedla jsem pohled k nebi
snad abych se ujistila
že je to nebe stále ještě modrý

Vločky mi do očí vpadly
pohled se zamlžil
Je zima
Leden
Tak je to dobrý
...

Kdyby mělo nebe padnout...

17. ledna 2012 v 20:40 | TS |  "Deník" aneb Zápisky Trhlé Slečny
... Bůh ty hubené a krásné neušetří!

Včera jsme na ZSV (základy společenských věd - tenhle rok máme psychologii) brali duševní poruchy a PPP (poruchy příjmu potravy). A jak řekla Truby krátce po hodině: "Ty vole, já bych žrala! Úplně mi z toho vyhládlo!" :D
Tak si říkám: na jednu stranu mi je těch holek vlastně hrozně líto. Musí mít sakra blbej život, když z toho hladovění mají zdraví v pr*eli (pardon za to slovo). Nemluvě o tom, že je nejspíš žádnej normální kluk ani nebude chtít (a kdo by se divil? Člověk by se při pohledu na ty holky - a sem tam i kluky - bál, že když vedle nich jen trochu silněji vydechnete, že se sesypou jako papírek). Vážně, je mi jich líto, ale...
... ale na druhou stranu: s MA (mentální anorexie) nebo bulímií atp. se nikdo nenarodí. K tomu se dotyčná osoba "dopracuje sama". Tím nechci říkat, že je to "jejich problém", jen si zkrátka myslím, že není pravda, že "oni/y za to vůbec nemůžou".
Nedávno jsme se s Jedinečnou na tohle téma bavily. Resp., bavily jsme se i o narkomanii, gamblerství apod. ale to teď není důležité. Jde o to, že Jedinečná, ona má takový... hrozně silný charakter. A vždycky se těchto "pochybných existencí" (omluvte mě, zní-li to hanlivě) zastává. Říká, že ty holky za to třeba nemůžou, že si to často ani neuvědomují, že je něco v nepořádku, že je k tomu nutí okolí (k tomu držet nesmyslný diety), například rodiče, trenéři... Nebo že je prostě trápí, když se jim ostatní vysmívají kvůli tomu, že jsou "tlusté"...
Nebudu zavrhovat tato tvrzení, v tomhle má Jedinečná pravdu. Ale kdyby šlo o můj názor (a o ten v tomhle článku jde, jinak bych ho nepsala), řekla bych: "Matka (případně otec), která nemiluje svoje dítě takové, jaké je, to není správná matka. Přítel, který si nevšimne, že je s tím druhým něco v nepořádku (i když ten druhý ho přesvědčuje o opaku), není přítel. A lidi, kteří shazují jiné kvůli tomu, jak vypadají, nejsou lidé, ale zvířata!" Jistě, je to hodně "černobílé" vidění. Ale přeci jen: smí mě někdo soudit za takové mé smýšlení?
Protože jestli ano, kdo pak soudí ty, kteří se nám snaží vsugerovat "ideu krásy"? A to tím, že posílají na mola místo modelek jen jakési oživlé "věšáky" na kůži, že se nám s reklamním úsměvem pokoušejí vnutit všemožné přípravky na hubnutí, že nám na titulních stránkách jak na stříbrném podnose ilustrují imbecilní iluze dokonalosti? Kdo soudí je? (tak mě napadá, že snad budu mít raději ty našpulené prdýlky playboyovo zajíčků, které alespoň vypadají zdravě žensky, než všechny ty "profesionální modelky", kteří snídají smaženou vatu a večeří zubní pastu...). Vskutku, možná kdyby všem těm lidem, jejichž skrytým poselstvím je "krásná = hubená", zavřeli hubu, Země by byla o dost krásnější a "kulatější" místečko.
Ale otázkou nakonec není, kdo za to může, ale CO za to může. PROČ to dělají? Proč hladoví? Proč se ničí? Kvůli čemu, sakra?!
Odpověď je jednoduchá (teda, podle mě, ale netvrdím, že ta odpověď musí být správná...): Krása. Být krásná. Tak to vždycky bylo a bude. Protože jen krásní jsou oblíbení, jen krásní jsou uznávaní, jen krásní jsou milováni. A protože krásná = hubená (ale ne, už zase?! A koho zajímá, že ta rovnice je naprostý nesmysl?!), je tenhle "hon na krásu" provázen často drastickými dietami, kterými to všechno začíná (a anorexií/bulímií končí). Jistě, ne každá holka, která chce zhubnout, do toho automaticky "spadne". Ale abych byla upřímná, tak mě osobně se už ze slova "dieta" děla pěkně špatně...
Možná by stačilo si uvědomit, že nic jako "dokonalá krása" neexistuje. Že je to jen abstraktní pojem, jen povrchní iluze. Existuje-li něco jako opravdová krása, pak je to přirozená, ničím nedotvářená krása, krása, jakou v nás vkládá příroda. A my všichni jsme přeci krásní, přesně takoví, jací jsme byli stvořeni - jedinečně, neopakovatelně. Jistě, kdybych měla mluvit za sebe (a opět MUSÍM mluvit za sebe, jinak ten článek nebude mít smysl), řeknu: "Nejsem žádná miss. Nejsem tak krásná, jako ty holky z titulních stránek a filmových pláten....
A co má ku*va být?!!!"
Nikdo z nás není. Ani ony (oni) samy nejsou. Jsou to jen iluze vytvořené nekonečnou vrstvou líčidel a hodinami retušování. Produkty značky 'Továrna na sen'. Nejsou skutečné. Neexistují! Nejsou o nic víc živé, než loutky!
A každý člověk, holka nebo kluk, mladý nebo starý, by si podle mě měl vždy, když už začne mít "mindráky" kvůli vzhledu, uvědomit, že na světě jsou tisíce lidí, kteří by dali nevímco za to, aby s nimi mohli měnit. Všechny ty holky, kterým někdy vypadaly vlasy a pak přežívaly na kapačkách s rakovinou, lidé s nádorem na obličeji, lidé na vozíku... A možná je až hloupé a směšné (a snad i troufalé) o nich mluvit v téhle souvislosti, ale dozajista je to ten nejsilnější argument. Protože my často mluvíme o kráse, jako by to byl svatý grál. Ale co o kráse mohou říci tito lidé? Budou-li o ni vůbec chtít mluvit. A myslím, že nebudou. Protože pro ně je krása slovo, které nemá význam, je to něco, co nemá absolutně žádnou hodnotu v porovnání se skutečnými cennostmi jako je zdraví, život...
A stejně tak by se všechny ty slečny (a chlapci), kteří si odepírají jídlo, měli vzpomenout na ty vyhladovělé národy umírající kdesi u rovníku, na ty matky a otce a děti, kteří jídlo nemají a kteří by dali cokoliv za to, aby se jim ho dostalo. Tihle lidé tam ku*va chcípaj hlady, zatímco ty praštěný holky jídlo hážou do odpadkových košů a nebo ho vyzvrací do záchodové mísy! Vy říkáte nemoc? Já říkám NEVDĚK!
NEVDĚK NEVDĚK NEVDĚK NEVDĚK....!!!
Někdo by tyhle lidi měl naučit vděku! Naučit vážit si života, který mají! Vážit si zdraví, mládí, sociálních podmínek, v nichž vyrůstají! Kurňa, proč nás ve škole neučí VDĚKU?!
Možná kdyby každá pohádka nezačínala slovy "Žila byla jednou jedna krásná princezna a krásný princ", kdyby místo přípravků na hubnutí nabízeli v obchodech léky, které by všem těm šmejdům, co lidem nadávají ("Jsi hnusná tlustá kráva" nebo "Jsi sádelnatá bečka"), zavřeli tlamu...
Ale to je všechno nesmyslný nápad, že? Proč se svět nepoučí? Kdy si konečně lidé začnou vážit jeden druhého, vážit si sami sebe? Tak KDY?!?!


Stálá...?

16. ledna 2012 v 23:07 | TS |  Čas zrání
Smysl mých slov ztrácí smysl,
hlavní zpráva se ztratila v bezsignálí.
A čím víc se snažím přijít na to, kdo jsme,
tím víc zapomínám na to, kým jsme bývávali.

Jsem tady, Ty někde v dáli,
i když Tě mám hned vedle sebe.
Polibky mizí v éteru bez odpovědi.
Mělo to hřát, tak proč to zebe?

Tak proč se každé ráno probouzím v pochybnosti?
Neboj se, lásky k Tobě je v mém srdci dost.
Však temný kout v mysli obavy a strach hostí
a cítím až do morku kostí,
jak mě sžírá "nevinná" žárlivost...

Jen Múza stále je zahalená v Tvojí vůni,
v Tvých očích stále spává sama Krása.
Tak nezavírej je, neodvracej hlavu.
Tvá láska by mohla být má jediná spása...
________________________________________________________________________

Ptali se zamilovaného: ,,Proč pláčeš?'' Odpověděl: ,,Abych se nesmál.''
- Turecké přísloví -

'Za hřbitovní zdí' máme "jiné" myšlenky...

12. ledna 2012 v 22:04 | TS |  Básně druhé doby
Tak tobě to nikdo neřekl
Vzali je vzali nám je
Co Ty duše přece

Nechali nás tady
jen jako těla
těla bez duše
kterou nám vzali
vyrvali nám je
přímo z těla
zatímco jsme klidně spali
spali spolu
vedle sebe
nad sebou
pod sebou
spali jsme a
snili sny
a snili si ty svoje životy
životy spolu
a vedle sebe
a nad sebou
a pod sebou
na té malé posteli
posteli jež znamená svět

A zatímco jsme snili
a mysleli si že žili
ale byl to jen sen
sen o snu
oni nám vyrvali ty naše duše
z těla
a zakopali je
za hřbitovní zdí
za tou vysokou černou temnou zdí
jež odděluje náš svět od jejich světa
ta zeď jež dělí živé od mrtvých
za tou zdí
pod zem
vlhkou a studenou
zakopali ty naše duše
zakopali je
až příliš hluboko

Pojď vykopeme ty duše
Rychle dokud ještě dýchají
Půjdeme
trávou a blátem
vlhko nám vteče do bot
ne tak půjdeme bosí
najdeme to místo
kde ty naše duše leží
pod zemí
vlhkou a studenou
a dýchají ještě dýchají
padneme na kolena k zemi
a budeme rýt
holýma rukama
s prsty zkřehlými mrazem
s dlaněmi od krve
a špína nám poleze za nehty
a s prachem ve tváři
a prachem ve vlasech
a prachem v plicích
a šrámy na těle
těle bez duše

Prokopeme se
holýma rukama
až k těm duším
a až je vytáhneme
na sluneční světlo
ty duše
budou už
dávno
mrtvé...
______________________________________________________________________________
10/1/12

... proč? Protože na hřbitově máme jiné myšlenky (já je mám). Zvláštní místa. Jste tam a nikde ani živáčka, jen ty mrtvá těla zakopaná hluboko pod zemí všude kolem. Je tam... mrtvo. Chodíte sem tam v uličkách mezi hroby a jediné, co je tam cítit, protože v těchto místech jako by se všechno živé zastavilo - nefouká tu vítr, není tu slyšet žádný ptačí zpěv, žádný ruch ani hlasy, i květiny na hrobech jako by neměly žádnou vůni - , všechno se tady utiší a jediné, co cítíte, je ta tísnivá atmosféra toho místa, téměř hmatatelná kontrastnost života "nás živých" a nekonečné prázdnoty "těch tam dole pod námi". Jste tam, ale nepatříte tam, protože váš dech, vaše živé pohyby, tlukot vašeho srdce, to vše narušuje "mrtvou" kulisu toho místa. Jste až příliš živí pro hřbitov...
Zkoumala jsem ty náhrobky kolem. Některé byly staré snad celá staletí, z jejich kamenných desek už vítr a déšť sešlehal a smyl jména a příjmení, léta z nich setřela léta-počty. Zbyl jen prázdný, hrubý, vrásčitý kus kamene, přežívající generace. Jsou to hroby, ke kterým nikdo nechodí, neboť ti, kteří k nim chodívali, jsou už dávno mrtví a jejich náhrobní kameny už též neudržely jejich jména, a mrtvé jsou i jejich děti a děti jejich dětí a děti dětí jejich dětí možná ještě žijí, ale jsou už tak daleko, že dávno zapomněly...
A pak jsou tu jiné náhrobky, zachovalé, vcelku nové, s lesklými deskami a zlatě rytými jmény. Náhrobky, které čas dosud neponičil. Možná, že ty, kterým patří (vskutku, po jejich smrti jim opravdu ještě patří), pohřbili teprve před rokem nebo dvěma (a tak k nim pozůstalí dosud chodí), možná tam leží teprve týden, možná, že zemřeli teprve včera...
No a co my? My, co ještě pořád jsme tady, my, co stále ještě kráčíme po té tvrdé a špinavé zemi, my, kteří ještě dýcháme smogem a zradou zamořený vzduch, kteří ještě slyšíme, byť býváme k pravdě hluší, vidíme, byť býváme zaslepeni, cítíme, i když jsme bezcitní, my, kteří ještě pořád trpíme, selháváme a pláčeme a radujeme se a zpíváme a milujeme, co my? My, jimž srdce v hrudi stále ještě bijí?
Třeba nám, při pohledu na ty náhrobky (byť cizí), při čtení těch jmen (byť neznámých), při pohledu do těch tváří na fotografiích (tváří, které jsme ani neznali) vyhrknou slzy, či se nám alespoň zamlží zrak, třeba jen na krátkou vteřinu, a naším duším se třeba (jen na tu vteřinu) uleví, když...
... když je nám tak zatěžko umírat a žít je ještě těžší...

pPp
TS

Silvestr 2011

1. ledna 2012 v 20:58 | TS |  Verše z předměstí
V celém městě zahřmí detonace.
Že by válka? V době míru?
Ne, to je jen zvuk ohňostroje.
To zas Země září do vesmíru.

Odbije půlnoc, starý rok skončí
a začne nový, lepší snad.
Snad ještě stihneš sklenkou vína
připít na vše, co máš rád.

Já připijím na své přátele,
na rodinu a všechny lidi světa.
A nejvíc připijím, má lásko, na Tebe.
Na hladině vína se odráží rudá světla.

Pozvednem číše a dopijem do dna.
Po roce jen chuť na rtech zbude.
Usneme k ránu, jen pro dnešek.
Tak zas příště...?
'Příště...'
řekl May,
'... nebude!'
:D
_________________________________________________________________
psáno:
v prvních minutách roku 2012