Prosinec 2011

Prostě ta první...

27. prosince 2011 v 19:24 | TS |  Byla dívka, byla zamilovaná...
Ve Tvých očích jsem nalezla
ztracený svět
a teď zbloudilá nemohu najít
cestu nazpět.
A chvíle chvění otřásá tělem
a mámí smysly
a rozum zatemní ve vteřině
a vyžene z mysli
myšlenky na cokoliv jiného než Tebe
a Tvé teplé doteky
a chuť Tvých rtů a vůni vlasů
a mizí i rozpaky...

A básně zas samy se píší mi z dlaní,
na papír kanou slova.
Verše, jež ožily pod tíhou okamžiku,
co srdce navždy si schová.
Jen Ty a Já, jako My dva,
propleteni, zmateni jeden druhým.
Žijeme vteřinou, vteřinou věčnosti,
znaveni láskou, s životem v dlaních...

Slunce za okny dokořán zapadá za obzor.
Stmívá se pomalu. Nesmělá noc.
Den utichl, opojení z něj vyprchalo.
Kdo by chtěl víc, ten by chtěl moc...
Z nebe padají hořící hvězdy, za nimi hořící letadla
vylétají na svou největší misi:
Chytit je do sítí z pavučin krás, do sítí,
jimiž jsou Tvoje vlasy.

Tvé řasy mě šimrají na krku, na tvářích, na víčkách,
naše rty splynuly jako vlny a písek.
Tvé dlaně jsou křídla labutě - nebeské perutě,
v momentě doteku se můj čas navždy zasek.
Chci Tě mít u sebe dlouho a věčně,
tak pojď ke mně blíž.
Jsi nejkrásnější z celého mého světa.
To vůbec netušíš...?

Budu Tvá víla do všedních dnů, skládat Ti básně -
- to pro mě hračka.
Náplast na zlomený srdce, lék na lásku.
Kde políbíš, zůstane značka.
Jsi déšť a já prach, okvětní lístek a Ty
klidná hladina vody.
Jsme svoji jako jsme všech a jsme ničí.
Dva zbloudilí na cestě do pohody...
__________________________________________________________________________
psáno:
srpen 2011

(Vá)noční

23. prosince 2011 v 23:45 | TS |  Verše z předměstí
Na stěnu pokoje si jmelí pověsím,
že prý to štěstí a lásku přináší.
- "Ale jděte, pane, na to já nevěřím!" -
- "I tak to funguje!" -
Zas kouzlo Vánoc proniká do duší.

A do uší
zaznívá dětský smích za zvuku rolniček.
Zas podléhám záři světýlek na oknech
a v Tvých očích jiskřiček.

Vůně svařeného vína naplní ulice,
město zas svítí ze země do nebe.
Koledy znějí z repráků tržnice.
A mráz mě nespálí, když hřejem se u sebe.

Tátovo salát, mámino cukroví,
stromek je vyzdoben dnes jako loni.
Dárky se schovají do skříní v podkroví.
Radost mám já, když se radují oni.

A v telce pohádky - jako už tradičně.
A vůně skořice je vůně vánoční.
Hlavně, že o svátcích jsme všichni tu společně.
Na chvíli zapomeň, že ten svátek je komerční...

Co mi dělá (občas nesmyslnou) radost:

22. prosince 2011 v 18:13 | TS |  Netvor(ba)
- Když si malé dítě v autobuse prozpěvuje (a já ze samé radosti málem zapomenu vystoupit).

- Když se na mě malé děcko vyjukaně dívá svýma velkýma očima "zdola", jako bych byla něco neuvěřitelného (exot-ického? :D ).

- Když mě na ulici zastaví dobrovolník a já můžu přispět na charitu.

- Když mám dost kreditu na DMSku.

- Když je venku tak hezky, že můžu vystoupit o zastávku dřív a dojít ten kousek domů pěšky (klidně i bez čepice a rukavic).

- Když se mi podaří při zdobení stromku nerozbít jedinou ozdobu.

- Když zjistím, že ten nejvíc metalovej týpek, co znám, má v mp3jce několik písniček od Seleny Gomez.

- Když mě ten zub na pár hodin přestane bolet.

- Když vidím v autobuse papírovou ceduli s nápisem: 'Řidiči autobusu Láďa a Jirka Vám přejí veselé Vánoce'.

- Když v obchodním domě postaví stánek, kde vám zdarma zabalí vánoční dárky (které bych jinak musela balit sama a dopadlo by to zcela jistě katastrofálně).

- Když se mi podaří sehnat zimní kabát, který už dlouho sháním, za poloviční cenu, i když mám dost peněz, abych si ho koupila za původní.

- Když v obchodě s palestinama konečně mají jednu v té barvě, kterou už měsíce sháním, a zamluví mi ji na další den.

- Když dostanu 1 z testu, na který jsem se učila celé odpoledne jako blázen.

- Když dostanu 1 z testu, na který jsem se neučila vůbec.

- Když v obchoďáku začnou z repráků hrát píseň, která mi připomíná Jeho ze všech nejvíc, a já mám chuť si ji začít zpívat (třeba rovnou na těch záchodech! :D ).

- Když můžu někomu dát dárek. Jenom tak.

- Když si mezi tím vším sháněním dárků ulovím i něco pro sebe, třeba úplnou maličkost (jako sadu spoďárků, třeba :D ).

- Když po roce zase navštívím babi s dědou, dáme si sklenku vína a já zas vidím ti jiskřičky v jejich očích, jako by jim bylo sotva dvacet.

- Když mi někdo napíše na facebooku první (:

- Když mi dopisuje staré pero, takže mám konečně záminku začít psát tím novým, které si už tak dlouho "šetřím", protože je od Něj.

- Když můžu žít v zemi, kde černí lidé jdou ruku v ruce s bílými a bílí lidé s černými a společně vodí za ruce černobílé děti (důkaz, že svět je zase o něco svobodnější, než býval (: ).

- 3. místo na olympiádě z češtiny (počítala jsem tak s třicátým :D )

- Poukázka na slevu 120 kč v Orsay, která mi přiletěla do schránky. Jenom tak, protože jsem si nechala u poklady před měsícem vnutit klubovou kartu, i když ji v životě nepoužiji :D

- Prckové. Nabalení v zimních bundičkách a s čepičkami na hlavě jsou snad ještě roztomilejší než jindy. Pokaždé, když je vidím v autobuse, na ulici, v obchoďáku... nejraději bych je zulíbala, jsou tak rozkošní!! ((:

- Spánek. Po téměř třech dnech a nocích, kdy jsem naspala z různých důvodů jen několik pár hodin, jsem konečně mohla zase jednou vstát až ve tři odpoledne :D

- Když si omylem spletu mince a zaplatím o korunu méně a paní u pokladny si toho všimne a nechá to být (: (že by karma? možná všechna ta dýška se přeci jen odměňují :D )

- Jít ven poprvé v šortkách (:

- První prvomájová pusa pod pučícím... stromem (:

- Toulat se ve dvou po historickém centru města a pak zabloudit do lázeňských lesů a ztratit se v místech, která nejsou na mapách... ((:

- Bubliny poletující letním vzduchem vyfouknuté z bublifuku v dětské tlapce (:

- pusa s Jirkou Kučerovským :D

- návštěva Hygienického muzea v Drážďanech

- úspěšně dokončená pěší túra na zříceninu hradu Bezděz, jehož jméno pochází ze slov Běs a Děs, což jména kopců okolních jsou, k tomu též návštěva muzea K. H. Máchy, jehož očima měla jsem tu možnost alespoň na vteřinu zřít zemi krásnou, zemi milovanou...

- noc plná spontánností

- pusa s Tomem Klusem :D

- nová barva vlasů, která mi sluší (bez ohledu na to, jak egoisticky to vyzní, přeci je to pravda :D )

- spontánně se nechat vyzkoušet a z fleku dostat 1 z docela těžké látky

- koupit si nový zápisník, který má ideální velikost, ani moc velký, aby se mi nevešel do kabelky, ani moc malý, aby nebylo terno v něm psát na koleně ve vlaku

- snídaně do postele (od Jeho mladší sestřičky)

- barvy a zase barvy podzimního listí

- a zase ty škvrňátka, tentokrát se jedno holčičí batolilo a kutálelo (doslova) po koberci v čajovně... Sladké, až to nejde popsat (:

- nový polštář na spaní, konečně dost velký pro dvě hlavy a pohodlnější, než ten malinký, který jsem měla doteď a o který jsme se s Milovaným po nocích museli přetahovat :D

- Když mi malé děvčátko na autobusové zastávce věnuje s kouzelným úsměvem kytičku, kterou utrhlo v trávě ((:

- moje první AllStars conversky (:

- napsat povídku (ne pro samu povídku, ale pro ten pocit, že už to máš za sebou)

- včas zjistit, že v testu ze zeměpisu mi kdosi špatně sečetl body a že místo známky 3 mi vychází 2

- když mi nová učitelka na francouzštinu řekne, že umím mluvit francouzsky (omyl? lež? vtip? :D )

- Den D aneb jen Ty a Já a Django, ten nespoutaný (sobota 9. března '13)

- Ty, Tvůj nejlepší kámoš a Já na koncertě punkové kapely První Hoře, pít, pogovat, smát se, pít a smát se víc...

- mít prachy a pozvat za ně Jedinečnou na Hobita, abychom to konečně taky viděly

- stát (se) modelkou kamarádce, která fotografí (:

- převléci si postel do čistého povlečení (klidně každou neděli - proč ne? :D )

- písně a nepísně Karla Plíhala (nejvíce pak na koncertě v Hornickém domě Sokolov dne 2. duna '13, sedíc s hlavou na Blázínkově rameni...)

- když je nebe modré (:

- ten pocit, kdy si přepisujete skoro dvacet stránek poznámek ze školy a konečně máte hotovo

- ochutnat v čajovně čaj, který jsem ještě neměla, a zjistit, že je vážně k pomilování (:

- znovu začít hrát legendární Mafii

- ty něžný sladký hloupý (tvoje) slůvka

Byl to "jen" člověk... ne?

19. prosince 2011 v 21:12 | TS |  "Deník" aneb Zápisky Trhlé Slečny
Je mi jedno, co o něm říká můj táta - zapřísáhlý volič komunismu, který tvrdí, že to byl 'kolaborant a šašek zrzavej' (a co? nechte mého tátu být, on si už toho prožil dost, když vy jste byli ještě v plenkách, a Havla si pamatuje víc než vy!). Je mi jedno, co nám vtloukají do hlavy ve škole, v televizi, v médiích... Havel byl JEN člověk. Nepopírám, že to byl možná velký člověk. Ale pořád člověk. Ani bůh, ani anděl, ani světec. Byl to člověk jako jiní. A přesto si myslím, že právě za to si zaslouží tu největší poctu. Protože dneska je svět plný obyčejných lidí, ale opravdový člověk, ten se najde zřídka. A tím on byl. Opravdovým člověkem, kterým dnes umí být jen málo lidí. Se všemi jeho dobrými i špatnými vlastnostmi. Jestli mu mám projevit úctu a respekt, tak za tohle, určitě za tohle.
Vím, co si myslíte. Je to sotva pár dní, co zemřel, a všude je toho hned plno. Každý si najednou urychleně dělá o našem ex-prezidentovi obrázek a svůj názor pak vyjadřuje na facebooku apod. Staří, mladí... Já jsem mladá a o panu Václavovi toho, přiznávám, opravdu moc nevím. A ani se už nejspíš nedovím. Ze všech stran se sice valí záplavy informací a sdělení, ale kterým má člověk jako já vlastně věřit? Tu ho prohlašují za 'Největšího Čecha', 'rytíře demokracie', 'světce pravdy' a já nevím co... Skoro, jako by byl svatý. A tady hned že to byl kolaborant, zrádce, nepřítel lidu... A já vážně nevím, čemu bych měla věřit. Přirozeně věřím v to dobré v lidech. Každý máme své chyby. Ale já opravdu chci věřit, že Havel byl dobrý člověk.
Jenže jestli byl opravdu dobrý nebo špatný, jestli to byl čestný a spravedlivý muž nebo jen další 'hrabivý šmejd', to se už většina z nás nedoví. Lidé, kteří ho znali, o něm mluví hezky, to je pro mě minimálně znamení, že na světě je ještě pořád něco dobře. O mrtvých by se mělo mluvit jen v dobrém, to si myslím já. Proto tu nechci na našeho bývalého prezidenta házet špínu (obecně se mi příčí mluvit o lidech zle za jejich zády), ale zároveň nemám důvod ho tu vychvalovat do nebes. Vždyť já toho pana Václava neznám...
Co po něm zbude? Slyšela jsem, že po něm chtějí pojmenovat letiště. To je hezké, líbí se mi to. Nemyslím si o něm nic špatného a je-li pravda, co se říká, totiž že to byl první správnej chlap v politice od dob Masaryka... pak budiž. Ať mu postaví sochu a jeho jméno dají letišti. Ne, já nezapálila svíčku na náměstí, ani nevyvěšuji černou vlajku. Taky moc dobře nevím, jak se vlastně 'drží státní smutek', když je vám sedmnáct... Ale když mi to řeknete, třeba se přidám. Přeci jen... zemřel člověk, který sakra něco dokázal, ne? (odpusťte mi to sakra, klít bych asi neměla...) Jo, spousta lidí nám bude jeho památku špinit a připomínat všechny jeho chyby a omyly a "politické přehmaty" (je to správný výraz?). A jiná spousta lidí ho bude bránit a vtloukat nám - mladé generaci -, že to byl hrdina, který vyvedl národ z totality. U mě to bude určitě dost vyrovnané. Na jedné straně táta a celá má rodina a příbuzní (jsme přeci jen členové dělnické třídy... komunismus byl pro nás jistota sociálního zabezpečení a pracovního místa), na straně druhé budou určitě všichni učitelé, vláda a média, kteří nás mají za úkol naučit úcty a respektu. Tak ať. Jen ať si mě snaží vymodelovat tak či onak. V podstatě nemám na Havla žádný vyhraněný názor. A ani nechci. Jeho smrt mi není ukradená, to zas ne. Ale přeci jen, jak už jsem řekla na začátku:
Byl to jen člověk. Ale byl to opravdový člověk. A za to už si zaslouží nějakou tu úctu!

pPp
TS

PS: a teď mě klidně zastřelte, že jsem řekla svůj názor!

Báseň básní

17. prosince 2011 v 23:32 | TS |  Čas zrání
Přála bych si napsat báseň
od srdce pro celý svět.
Přála bych si napsat báseň
z vzácných slov a velkých vět.

Přála bych si napsat báseň,
co vyřeší všechny lidské spory.
Přála bych si napsat báseň,
co zkrotí moře, přeletí hory.

Přála bych si napsat báseň,
jež by byla hymnou míru.
Přála bych si napsat báseň,
co by vzplála do vesmíru.

Přála bych si napsat báseň,
co by vzhůru k nebi vzlétla.
Přála bych si napsat báseň,
co by jako růže kvetla.

Přála bych si napsat báseň,
jejíž vůně by se nesla zemí.
Přála bych si napsat báseň,
co zpívat by ji mohli němí.

Přála bych si napsat báseň,
co sblížila by duši s duší.
Přála bych si napsat báseň,
co slyšeli by ji i lidé hluší.

Přála bych si napsat báseň,
co by nakrmila hladové.
Přála bych si napsat báseň,
co rozpálí srdce ledové.

Přála bych si napsat báseň,
co by nesla život v sobě.
Přála bych si napsat báseň,
co probudila by mrtvé v hrobě.

Přála bych si napsat báseň,
co léčí z žalu i nemocí.
Přála bych si napsat báseň,
co by zatočila s bezmocí.

Přála bych si napsat báseň,
co šířila by jak mor lásku.
Přála bych si napsat báseň,
co děti píší do obrázků.

Přála bych si napsat báseň,
co by v sobě nesla čistou víru.
Přála bych si napsat báseň,
co pohltila by černou díru.

Přála bych si napsat báseň,
co se ke mně navrátí,
až vepíšu ji na nebe,
až dám ji světu pro děti.

Přála bych si napsat báseň,
díky níž by byli všichni šťastní.
Přála bych si napsat báseň.
Jen tuhle báseň.
Báseň básní...
_________________________________________________________________________________

(pro Milovaného)
Přála bych si napsat báseň,
verše plné vroucných citů.
Přála bych si napsat báseň,
co vtáhne Tě do mého bytu.

(pro Jedinečnou)
Přála bych si napsat báseň,
co udrží nás navždy spolu.
Přála bych si napsat báseň,
co chytí tě, když padáš dolů.
(co ubrání tě od srdcebolů)

(pro tátu)
Přála bych si napsat báseň,
tak dobrou, že budeš mít radost.
Přála bych si napsat báseň,
co probudí v tobě pýchu a hrdost.

(pro mámu)
Přála bych si napsat báseň,
co tě obejme každý den.
Přála bych si napsat báseň,
co život tvůj promění v sen.

(pro bratra)
Přála bych si napsat báseň,
co z nemoci tě vyléčí.
Přála bych si napsat báseň,
co ti vrátí jiskru do očí.

______________________________________________________________________________
psáno:
před chvílí
(první báseň TÍM perem)

Píseň Plzni

15. prosince 2011 v 21:07 | TS |  Upomínkové
Plzeň drahá, jsem zas v Tobě,
v tento čas a v této době.
Vlak stojí, já hledím ven.
Jsi krásná, Plzeň, jako sen.
Plzeň velká, Plzeň dravá,
vím to jistě - jsi ta pravá.
Důvěrná v nitru, tajemná zvenčí,
zde všechno krásné začlo a zde i končí...
________________________________________________
psáno:
minulou sobotu, na cestě do Rocku

... (bez názvu)

14. prosince 2011 v 21:22 | TS |  Básně druhé doby
Už je tomu dlouho
co jsem
v dešti
vždy skryla slzy

Dlouho je tomu
co mi duši
sevřel mráz

Láska
-ten prosťáčský cit-
mi naplnila srdce
a to vzplálo
-láskou-
a led na duši
rozehřálo.

A já se ptám
jak dlouho
dlouho ještě
potrvá
tvůj pláč
má Lucy
má zlatá Lucy
se zlatými vlasy
Jak dlouho ještě?

Minulost
je
-Kdepak je?-
za námi
neměnná
Co stalo se
je dáno
nezměníme nic

A budoucnost
nás dvou
tří
čtyř
a více
táhne se v dál

V knihách
příběhy končí
tečkami za větou
na poslední stránce

Mně se zdá
že náš příběh
má počátek
v nenávratnu
konec
v nedohlednu
A kapitola
o nás dvou
třech
čtyřech
a více
zůstává
nedopsána

Tak je tomu vždy
Jak dlouho ještě?

...

V mých snech
jsi dosud krásná něžná laskavá
jaká jsi byla
tenkrát -
- naposledy

V mých snech
jsi dosud živá
čistá a svatá
jako anděl
V mých snech
mi odpouštíš

V mých snech
není žádné "bylo"
není žádné "kdyby"
a není žádné "až"
a není nic než
my

A když se pak probouzím
-ze snů-
každé "bylo"
každé "kdyby"
každé "až"
ožívá

A když pak vidím
Jeho oči
svírá mě
žal
tak prostý
tak fádní
že...

... a ty Ho stále ...
... a já ...

... a strach mám pak v noci usnout
Mám strach z téhle
básně nedopsané...
____________________________________________________________________________

řítím se do záhuby x-X

10 důvodů, proč...

9. prosince 2011 v 22:50 | TS |  Netvor(ba)

... stálo za to dnes vstát z postele (:
1) protože v autobuse si maličké děvčátko malovalo prstíky na sklo
2) protože na autobusové zastávce se mladý pár zasypával polibky
3) protože ta stará paní se sluchátky v uších mi vrátila úsměv
4) protože jsme si s tátou a mámou dali pusu
5) protože jsem se naučila nový tanec
6) protože Tomáš Klus pořád zpívá a já si zpívám s ním, i když jen v mp3
7) protože Jedinečná zvedla telefon a já slyšela Její hlas
8) protože Milovaný dal o sobě vědět
9) protože v této zemi, která je i má zem, nevypukla válka a nevybuchla sopka a slunce nespadlo z nebe
10) protože na hlavní třídě svítila vánoční světla a park hýřil vánočními světly a fontána byla vánoční světlo
... a proto stálo za to vstát z postele! (x

Zas další den, který je v mém životě jen jednou?

6. prosince 2011 v 20:03 | TS |  "Deník" aneb Zápisky Trhlé Slečny
Zas jsem zestárla o další léto,
zmoudřela - jen maličko,
vyplakala moře slz,
udělala své chyby,
prošla další krizí,
napsala přes sto čtyřicet básní,
přečetla dějiny filosofie,
ztratila pár přátel,
získala pár nových,
zamilovala se šíleně,
milovala z lásky...
... a nepochopila nic.
___________________________________________________________________________

6. prosinec...
A víte, kdo má svátek? Mikuláš. Svatý Mikuláš.
Což je slovanská podoba jména Nicholas.
Což je mužská obměna řeckého jména Nikola.
Nikola znamená vítězství lidu (Niké = bohyně vítězství, kola = lid).
Víte, kdo má ten den narozeniny? .
Shodou okolností dívka přesně toho jména.
Vlastně to jméno není tak špatné. Vlastně je to docela hezké jméno...
Ale svátek už jsem měla, teď jde o mé narozeniny. Dnes. Dnes je mi sedmnáct. Je to možné?

Před sedmnácti lety, v roce devatenáct set devadesát čtyři, se v karlovarské nemocnici na porodním narodilo v 6.30 ráno škvrně, které řvalo, vřískalo, máchalo kolem sebe divoce rukama a bylo celé odporně upatlané od krve a placenty. A i když tu krev z něj smyli, i když ho šetrně odívali a parádně vykrmovali, jak děcko rostlo, řvát, vřískat a máchat rukama nepřestalo ani po těch sedmnácti letech "na svobodě".
A dnes tu sedí, čučí do tváře nejpopulárnějšímu vynálezu své doby - na monitor počítače a říká si...
Eh, proč to tu vlastně všechno píšu?

Ohlížet se zpět za těmi sedmnácti lety by asi nebylo zrovna vhodné. To by bylo hodně na dlouho, kdybych chtěla zavzpomínat na celý svůj dosavadní život. I když, v situacích, jako je tato, si vždycky uvědomím, jak je celý ten můj život, ať je sebedelší (je sedmnáct let dlouhá doba?), vlastně nic, když se na něj dívám sub specie aeternitatis (nemůžu uvěřit, že jsem to napsala bezchybně! xD). Vždyť - sedmnáct let, co to je? Co je třicet let? Co je sto padesát let ve srovnání s časem, který plyne ve vesmíru? Naše planeta je stará miliony let, možná miliardy let, a človíček jako já po ní kráčí a těch nepatrných sedmnáct let - jen vteřina, jen setina, tisícina vteřiny ve vesmíru - mu připadá jako... jako celý život. Těch sedmnáct let, TO je CELÝ JEHO ŽIVOT. Ani o den víc nebo míň.

Je to zvláštní, jak rychle ten čas plyne. Kdysi mě ani nenapadlo, že jednou budu tak stará jako můj brácha. Pamatuju si, že jednou, myslím, že to bylo na moje osmé narozky, mi táta řekl: "Dneska je David přesně dvakrát starší než ty!" a já se tomu hrozně divila... A dnes jsem starší, než on býval. Jasně, i on je starší. Ale před x lety mi i ta "sedmnáctka" přišlo jako něco, co je hrozně "daleko a kdesi v úžasnu". Na základce mi lidi v pubertě přišli jako "dospěláci". Lidi, kteří jsou mi dneska výškou po ramena, mi tenkrát přišli "hrozně velký a starý". Je to až komické, jak se mnou ten čas zamával...

Ale zpět do reality. Měla bych napsat něco... něco... mno, ohromné to nebude, ale alespoň něco "procítěného". Tak tedy, ohlédnu se za posledním rokem svého nesmírně dlouhého a krátkého života:
Asi je očividné, že to byl nejdramatičtější a nejvíce vzrušující rok, co jsem kdy zažila. Zajímalo by mě, jestli to tak bývá jen u mladých lidí, že každý další rok je ještě šílenější a zážitky ještě intenzivnější, než ten předchozí. Jestli to nějak souvisí s tím, že v tomhle období prostě rosteme a dospíváme rychleji než jindy, že to prostě bereme střemhlav (x
A jaký že to byl rok? To nejde jen tak vyjádřit...

Poprvé jsem se zabouchla (P). A taky se odbouchla. A díky bohu, nebyla mezitím zbouchnutá :D Ale co je důležitější: taky jsem se poprvé doopravdy zamilovala (Srdce-vrah), a to už je rozdíl. Být zamilovaný, to je něco víc, než když se nám někdo líbí nebo jsme do něj, jak se říká, "blbí". Být zamilovaný, to je... Já nevím. Jiný. Lepší. A já jsem ráda, že jsem si těch šestnáct let počkala na někoho, s kým bude ta první láska stát za to. Teď jsem "v tom" a stojí to za to, to vám povím!
Samozřejmě se staly i horší věci... Kvůli tomu pitomečkovi P (Pepan, Pan Podrb) jsem ztratila Nonu, nejbáječnější přítelkyni, jakou jsem kdy měla. Na druhou stranu, bylo by hloupé tvrdit, že je to jen chyba někoho jiného. I já udělala své chyby. Ale nakonec všechno, co jsem kdy řekla a udělala, mě dostalo sem, tam, kde jsem teď, udělalo to ze mě někoho, kým jsem dnes. Ztráta Nony byla jedna z nejhorších věcí, které se staly a které si přeju, aby se byly nikdy nestaly. Stejně tak všechno to kolem Zlatovlásky. Přijít o přítele, jakým mi byla, oporu, kterou mi dávala, všechnu tu lásku a zastání... Čert mě vem, pořád dělám samé chyby! Ale neměla bych se otáčet za minulostí... nechci!
Díky bohu jsem potkala někoho, kdo mi dokázal pomoci, když mi bylo nejhůř. Kdo mi dokázal být nedocenitelnou oporou, někoho, kdo mě dokázal chápat jako nikdo, kdo mi dodnes rozumí jako nikdo, kdo o mně ví vše, a přeci mě má ráda... doufám (x Jedinečná. Nebýt jí, kdoví, co by ze mě zbylo. Ona mi dala sílu, s ní jsem nalézala znovu a znovu důvody k žití. A dnes můžu říci, že po tom všem, čím jsme si obě prošly a stále si každý den procházíme, jsem nikdy neměla přítelkyni, jakou je ona. A nejen ona. Také Čutálista je úžasný člověk. Má duši poeta a srdce upřímné a ze zlata. Umí být přítelem do neštěstí, kamarád do nepohody a s nikým jiným si moje dušička tak "nezafilozofuje" (x Samozřejmě jsou další lidé, kteří mi za ten rok pomohli, dodávali sílu, podporovali mě, nebo mě dělali prostě radost tím, že tu byli. Lejdy, Al, Truby...
Teď trochu o nedávné záležitosti. Nebylo to poprvé, co jsem se s Čokoládou nepohodla. Vlastně od jisté doby jsme se vůbec nepohodly. Nechci to rozebírat. Myslím, že to přehnala. Nebudu ji tu pomlouvat, házet špínu, nebudu se hnípat v tom, co se stalo. Co bylo řečeno, bylo řečeno, co se stalo, stalo se. Už nebudu odpouštět. Jí už ne. A nechci mít mezi přáteli ani kamarády nikoho, kdo je na straně člověka, který mě uráží, ponižuje, pomlouvá, se*e se do věcí, do kterých mu nic není a... dost, to stačí. Vyškrtávám Čokoládu, Vavřu, Plyšáka, Kubajze i Cat ze seznamu lidí, ke kterým mám citovou vazbu. Nezáleží mi na nich. Teď už definitivně NE. Protože jednou jsem jim odpustila, ale teď, teď se biju za víc, než svou hrdost. Teď se biju za lásku a to mi za to kur*a stojí!!
Taky jsme se stěhovali. Je to zvláštní, šestnáct let jste někde doma a pak... se jednoho dne probudíte, hledáte tu plakát na stěně, tu okno, tu lustr... a ono to tam není, všechno je jinde, vše je jinak... no jo, počkat, my už bydlíme v novém! Tohle není "tamten" pokoj, tohle je jiný pokoj, v jiném bytě... A časem si zvyknete a začnete tomu místu říkat doma (:

Stala se strašná spousta věcí. Zhoupla jsem se do sexty na gymplu, zkusila chodit pravidelně na ping pong, než mě to přestalo bavit, měla krátký románek se Snílkem, poprvé byla na koncertě Toma Kluse, několikrát navštívila Prahu, zjistila, jak fajn je to pocit být někým naprosto zbožňován a jak mizerný je to pocit, když už toho máte dost a ten člověk je jako klíště, nesčetněkrát jsem se pohádala a zase usmířila s rodiči a ze Srdce-vraha se stal Milovaný a ze mě se stala Jeho dívka... A spousty dalších věcí... (blablabla)

Tak takový byl ten rok mého života číslo 17...

pPp
TS

Já a Ty

6. prosince 2011 v 17:38 | TS |  Byla dívka, byla zamilovaná...
Já a Ty
dva světy
z jedné stejné planety
Já a Ty
jeden strom dva květy
jeden tón dva sonety
Já a Ty
dvě čísla shodné výpočty
Já a Ty
dvě rakety
do vesmíru výlety
Já a Ty
jeden polibek pro dvoje rty
Já a Ty
kus šaška a poety
dva do sebe zapadající objekty
dva si padli do noty
Já a Ty
a objetí
a noc z pátku do soboty
všechny zábrany odletí
Vyhrál jsi Vyhrál jsi Ty
Já a Ty
a setkání a návraty
a milostné nálety
Já a Ty
vlna a písek zlatě zlatitý
líbající se skrz světy
Já a Ty
Nač ohlížet se za léty?
Něco bylo a teď jsme Já a Ty
Jen Já a Ty
Dvě slova složím do věty
Jen Ty a Já
Jen Já a Ty...
_________________________________________________________________________
psáno:
31/8/11