Listopad 2011

A jak vzhůru rostly, dole to zapomněly.

20. listopadu 2011 v 18:21 | TS |  "Deník" aneb Zápisky Trhlé Slečny
- E. E. Cummings -

Přesně za dva týdny a dva dny mám narozky (ale ne, už zase? :D ). Bude mi 17. To je divný... Pořád se cítím jako malá holka. Pořád mám strach ze zubařky, bojím se pavouků, pořád neumím lyžovat a říkat R a Ř, pořád chodím do školy, mám malý prsa a nosím rovnátka... Pořád říkám a dělám hlouposti, jako by mi bylo třináct, pořád mluvím sprostě a sem tam se hádám s rodiči, pořád zaspávám do školy, ještě pořád se necítím ani trochu dospělá... A přitom mě od té "dospělosti" už dělí jen rok...
Nemyslím, že nejsem zodpovědná. Nekouřím, nechodím nikam "kalit", drogy se mi hnusí a sex bych měla jen z lásky... Nemyslím, že jsem upjatá. "Hulím" vodní dýmku, alkohol piju, ale jen s mírou, po večerech se sem tam courám a s klukama už jsem dělala nějaké ty "psí kusy"... Ale jaká tedy jsem? Jsem ještě dítě? Jsem už "velká holka"? Nebo jsem něco mezi tím? Možná jsem prostě přesně "v půli cesty"...
_______________________________________________________________________________

Občas bych si přála být konečně dospělá. Moci jít, kam se mi zachce, a dělat, co se mi zachce. Být svobodná, nezávislá... Nemuset stát fronty do klubů, kam mě nepustí, nemuset dělat mrkací panenku na barmany a číšníky, aby mi prodali panáka, nemuset lidem pořád dokazovat, že "Tohle zvládnu, nejsem už sakra dítě!" ... Pak si ale říkám, jak je vlastně někdy super pocit vědět, že když dnes udělám chybu, můžu to napravit, že jsem "ještě holka", o kterou se máma s tátou přece postarají, když je třeba, ale jednou, jednou budu "žena" a za svoje chyby budu muset nést následky... Dnes můžu vstát, jít za školu, udělat vylomeninu a pak se vybrečet tátovi na ramenou... Ale jednou to bude jiný, budu mít tu hroznou zodpovědnost za všechno, co dělám, nikdo už mi nebude odpouštět "úlety" a na to, abych plakala tátovi na ramenou, už budu velká... Řeknou: "Hele, měj rozum, jsi přece dospělá!" Vlastně občas mi říkají, že už bych měla dostat rozum, že už jsem skoro dospělá... A mě ta dospělost děsí...

Jindy bych si přála být zase dítě. Nemuset studovat molekulovou fyziku, která mě nebaví, nemuset si pořád holit nohy a barvit vlasy a vytrhávat obočí, abych vedle ostatních holek nevypadala "divně a tuctově", nemuset nosit podprsenku a umět chodit na podpatcích, nemuset menstruovat a používat deodoranty a každý den přesně v 18.00 spolknout prášek, abych neměla vlastní dítě :D ... Jo, vážně závidím dětem xD Nemusí řešit všechny ty trable se školou, s rodiči, se vztahy, s dospíváním... Nemusí každé ráno vstát, jít do školy se nudit, nemusí řešit vzhled, nemusí dělat domácí úkoly, pomáhat doma, nemusí se starat o nikoho, ani o své kamarády, nemusí se věčně ptát sami sebe: "Kdo jsem a čím chci jednou být?", nemusí dělat vylomeniny z lásky... A nemusí během toho všeho ještě hledat sami sebe... (dětství je to nejlepší období života, viďte? Svět se nás netýká, války, politika, násilí, týrání zvířat, rakovina a HIV, menstruační bolesti a akademické neúspěchy, to všechno je něco, co se k nám zatím nedostalo, žijeme v kouzelné nevědomosti, naivitě... Ale svět nám leží u nohou jako jedna velká pohádka... viďte?)

A jindy, jindy jsem hrozně šťastná že jsem, kým jsem. Že jsem holka, že je mi šestnáct a že tohle všechno řešit můžu. Jsem šťastná, že mám rodiče, se kterými se můžu hádat, že můžu chodit do školy, kde se můžu nudit, že můžu řešit vzhled a neplakat při tom, že můžu mít přátele, o které si můžu dělat starost, že můžu milovat a dělat skopičiny z lásky... Protože spousta, obrovská spousta lidí tohle nemůže...
__________________________________________________________________________________

Včera jsem se zase byla projít. Šla jsem do lesa. Pro ty, kteří nikdy nebyli na Karlovarsku, tak Slavkovský les se tudy táhne podél celého města. Tak jsem se šla projít. Jela jsem přes půl města, vystoupila a šla na místo, kde jsem nebyla už roky... Říká se tomu 'Dřevěnej hrad', je to něco jako hřiště pro děti, ale všechno je tam ze dřeva. Kolem dokola jsou asi dva a půl tři metry vysoký hradby. Když jsem byla malá, vždycky jsem na ně vylezla a chodila po nich dokola. Jsou asi na stopu široký. Tenkrát jsem na nich klidně chodila dokola třeba půl hodiny. Včera jsem tam šla znovu. 'Hrad' je na 'Velký louce' hned vedle lesa, tak mě napadlo, že se zase projdu po těch hradbách. Vylezla jsem tam a... Mno, docela závrať. Hradby jsou sice pořád stejně vysoký, ale já asi nějak moc vyrostla, protože země byla najednou nějak "níž". Trochu se mi zatočila hlava. Najednou mi přišlo, jako bych byla obr a skoro nedohlédla na zem... A v tu chvíli jsem měla zase tu hroznou chuť být malé dítě, ne větší než ta socha koně ze dřeva (dřív jsem na něj bez pomoci nevylezla, ale teď jsem pomalu vyšší než ten kůň), dítě které nemá strach, že spadne, protože nechápe, že když spadne, může si ublížit...
A pak jsem je přešla. Byl to skvělý pocit. Jako by to probudilo to dítě ve mně. Když jsem slezla, šla jsem k lesu a ušla jím několik kilometrů, než jsem zase vyšla a zamířila do centra. Šla jsem tu trasu jako malá snad stokrát (většinou s rodiči nebo kamarády), ale co se pamatuju, poprvé jsem jí šla sama. Tolik se toho změnilo... Ne na té cestě, na tom lese, ale na mně.

Nic se nevyrovná tomu vrátit se na místo, které se nezměnilo, abyste přišli na to, jak jste se změnili vy sami.
Nelson Mandela

Je to zvláštní. Růst. Dospívat. Vzpomínky na dětství začnou mizet, rozpouštět se, řídnout... Vrátíte se tam, kde jste byli dětmi, hledáte tam sami sebe... nenajdete nic, než svůj stín, stín svého , stín dětství, které vás opustilo dřív, než jste mu stačili říci: "Dík, že's tu bylo!"
A teď? Je mi skoro sedmnáct, mám za sebou nejdramatičtější rok svého života, první zabouchnutí, odbouchnutí, první zlomené srdce, první konec světa, první milostnou válku... A kdo jsem dnes? Krátce před svými 17? Holka s hlavou plnou nápadů, že by možná daly za knihu, holka poprvé v opravdovém vztahu, šťastná jako nikdy, holka, která za ten rok našla opravdové přátele, naučila se od lásky spoustu nového a pochopila, že život stojí za to žít (:

pPp
TS
_______________________________________________

edit:
článek zkrácen o první část 20. prosince 2011

Dívám se na postel...

12. listopadu 2011 v 18:44 | TS |  "Deník" aneb Zápisky Trhlé Slečny
... a vidím to.
Vidím to všechno.
Vidím... postel. Tu svou postel.
Je bílá. A černá. A černobílá. Je obyčejná jako postel většiny lidí. Pro jednoho moc velká, pro dva moc malá. Má postel s peřinami, polštáři, prostěradly a samolepkami na okrajích - jediná stopa po dětství...
Je prázdná. Ne ustlaná, ne neustlaná, něco mezi tím. Prázdná a přece plná vzpomínek. Plná věcí. Všech těch věcí, o které se nemůže dělit s ničím a nikým...
... slzy, které se vsákly do těchto polštářů, celé ty oceány mých slz, ty udušené vzlyky a tichý křik utonulý pod touto peřinou, tyhle matrace pohltily Jeho...
Je to má postel. A není to jenpostel. Je to místo, které mě doprovází životem, kamkoli jdu, místo, kam se mohu vždycky vrátit. Ta postel je i část mého domova. Část mého světa. Část mého.
Svědek mých srdcebolů, svědek mých extází. Dějiště prostých i pošetilých snů a laškovně i bolestně probdělých nocí. Pokladna mých malých i velkých tajemství, šestnáctiletých, ještě nedozrálých touh. Můj kout pro každou agonii, skrýš před celým světem. Místo kde šeptám svá tichá 'Mám Tě ráda...' a čekám ve tmě na odpověď. V té malé posteli, kde se láska milováním stává... A třeba jednou stane...
To je má postel. Jen kus nábytku s železnou konstrukcí, dřevěnými prkny po stranách a starými tvrdými matracemi. Vlastně je to palanda. Postel dole je většinou prázdná, spávám na ní jen s Ním, nebo funguje jako jako "postel pro přátele". Jinak spím nahoře, jsou tam jiné, měkčí matrace a větší teplo. A možná jsem tam nebi blíž...
Tak to je moje postel. Obyčejná, všední, ničím zvláštní. Vlastně si ani nezaslouží článek, nezaslouží si být předmětem mých úvah, nezaslouží si, abych o ní psala... No ne?
____________________________________________________________________________________

Občas ležím v té postel a přemítám. O všem. O životě, o světě, o lásce, přátelství, rodině, o Bohu, o vesmíru... Jednou možná vykoumám vlastní filozofii nebo tak něco. Spíš tedy ne...
A říkám si, kolik slz ještě musím vyplakat do těch polštářů pod hlavou, kolik prosněných, probdělých i bezesných nocí v té posteli ještě strávím, kolikrát ještě musím ulehnout a znovu vstát, než...
... než můj život skončí...
... než můj život začne...

Údiv(ená)

7. listopadu 2011 v 18:03 | TS |  Byla dívka, byla zamilovaná...
A já se divím
když se v Tvých očích vidím
když vidím celý náš svět
se v Tvých očích odrážet
A nebe je v nich modřejší
a světlo slunce jasnější
a všechno je v nich krásnější
v těch Tvých očích čoko-medových
všechno až na mě řekla bych...

A já se divím
když do očí Ti hledím
a pro jejich krásu nemám slov
Já divím se jak filozof...
__________________________________________________________________________________
psáno:
4/10/11
kvůli těm očím... popadnu svět a zahodím do dálky, aby nezacláněl :D Kvůli těm očím... Jeho Jeho JEHO očím a ne jiným!! :D
(že? :D )

Po uplynulé noci... (to není název)

6. listopadu 2011 v 18:00 | TS |  Byla dívka, byla zamilovaná...
Až budu psát zas další báseň,
musím Tě zmínit hned v prvním řádku.
Napsat něco jako:
v lesku Tvých očí
se celý svět točí
pozpátku.

A je mi jedno, kdo bude to číst,
a je mi jedno, kdo se bude smát.
To se stává, tak už to chodí,
vždycky, když miluješ, vždy, když máš rád.

A možná, že svět se nezblázní,
že hvězdy kvůli nám nespadnou z nebe.
A bílá bílou labutí zůstane.
Ale co já vím, nejdražší, je:
chci jedině Tebe...
_______________________________________________________________________________
psáno:
včera, někde na půl cesty podél řeky...

... a jako fénix vstane z popela ...

6. listopadu 2011 v 16:49 | TS |  "Deník" aneb Zápisky Trhlé Slečny
(...)
V sobotu mi zase odjel, tak jsem se šla projít ven. Nevěřila bych, jak i podzim, nudný a šedivý, může být vlastně krásný. Courala jsem se podél řeky, zírala na stromy, kopala do listí... a všechno to bylo tak barevný, tak krásný...
Seděla jsem na lavičce a dívala se kolem sebe, labutě byly bílé, stromy byly žluté a červené a oranžové a zem pod nimi zářila pokrytá listím ve stejných barvách. A řeka šuměla tu svou mokrou melodií a já si sedla u jezu na okraj kamenných schodů a šuměla s ní. A všechno to bylo tak... krásný, vážně. Jako by...
Mám pocit, že tohle je nejkrásnější podzim mého života, opravdu (: Možná je to prostě jen tím, že jsem zamilovaná a zírám na svět přes ty růžový brejličky, ale já mám vážně takový krásný pocit, když se dívám na ty nejobyčejnější věci jako je labuť nebo řeka nebo strom, nebo list spadlý mi do klína... A jsem tím okouzlena, bere mi to dech... A celý ten šedivý a studený podzim je najednou barevný a zářivý a přátelský. Celý ten můj nudní všední život je tak úžasně vzrušující. A celá ta nudná všední láska je najednou... kouzelná.
A pak si říkám, jestli jednou, až mi ta zamilovanost zevšední, až mi ten Zamilovník zevšední, až si přestaneme rozumět, až se třeba přestaneme mít rádi... (nemysli na to! nemysli!), jestli se všechno zase vrátí do šedi. Může láska vůbec zevšednět? Zvadnout jako květina? Co až jednou z toho stromu poznání, stromu všech mých poprvé, spadne poslední lístek tak, jako padají na podzim ze stromů, a všechna ta touha bude pryč? Může láska vůbec zmizet? Může jí mráz v srdci spálit? A jestli ano, může pak i láska jako fénix vstát z popela? Protože i květina předtím, než uvadne, vydá pyl, aby mohla vykvést další a další květina. Protože i strom se nakonec na jaře zase probudí a nasbírá nové listí. A tím je strom i květina i fénix nesmrtelný. Je láska nesmrtelná?

pPp
TS

Jestliže dnes... aneb malá dávka optimismu shůry

1. listopadu 2011 v 15:46 | TS |  Čas zrání
Jestliže dnes ráno otevřu oči
a mé oči spatří denní světlo,
což znamená,
že slunce stále žije;
jestliže dnes vyjdu ven a uvidím alespoň jedno veselé dítě,
což znamená,
že příští generace stále žije;
jestliže dnes potkám alespoň jeden párek milenců,
ať už mladých či starých,
což znamená,
že láska stále žije;
jestliže stromy nad mou hlavou zašumí listy,
což znamená,
že i vítr stále žije;
jestliže se dnes usměji na neznámé lidi a alespoň jeden ten úsměv se mi vrátí,
ať už od kohokoli,
což znamená,
že radost stále žije;
jestliže dnes políbím mámu či tátu,
nebo mámu i tátu,
nebo svého bratra,
což znamená,
že má rodina stále žije;
jestliže se dnes naučím od světa něco nového,
byť nějakou maličkost,
třeba ve škole,
nebo kdekoli jinde,
což znamená,
že můj rozum stále žije;
jestliže dnes uslyším alespoň jednu píseň, co mám ráda,
alespoň jednu opravdovou píseň,
což znamená,
že hudba stále žije;
jestliže dnes napíši zprávu svým dvěma nejlepším přátelům
a oni odpoví,
byť jsme si tak vzdálení,
což znamená,
že naše přátelství stále žije;
jestliže dnes napíši báseň,
byť krátkou a zcela hloupou a bezcennou,
což znamená,
že má múza stále žije;
jestliže dnes dá Milovaný o sobě vědět, že žije,
což znamená,
že i to nejkrásnější v mém světě stále žije;
jestliže dnes nevypukne válka,
třeba v mé rodné krásné zemi,
což znamená,
že mír stále žije;
jestliže dnes nevybouchne sopka a oceán nezaplaví pevninu a z nebe nespadne slunce,
což znamená,
že svět, který je i náš, stále žije;
jestliže alespoň jediná z těchto věcí se stane,
což znamená,
že dobro stále žije;
pak stálo za to dnes vstát z postele...
____________________________________________________________________________________
psáno:
31/10/11
... a stojí to za to! Ať každý den stojí za to! (:

Podzimní II

1. listopadu 2011 v 15:43 | TS |  Čas zrání
Až říjen shází ze stromů zlaté listy
a květiny pomalu zvadnou,
až poslední motýl zapomene létat
a obloha si naposled obleče modrou,
až lidé s lidmi se udobří
a podzimní vítr rozvíří aleje,
ještě než srdce nám sevře mráz,
snad stane se zázrak a láska vše přežije...
_______________________________________________________
psáno:
29/10/11