Září 2011

Pojď a vezmi mi dech... světe.

29. září 2011 v 20:17 | TS |  "Deník" aneb Zápisky Trhlé Slečny
Dnes... byl normální den babího léta.
Dnes... byl krásný den.
Dnes... byl jeden z dnů, jež jsou dny mého života...

Už se vám někdy stalo, že vás během všedního dne okouzlily ty nejobyčejnější věci? Mně ano, právě dnes. Jako by se mi celý svět snažil dát najevo, že v něm je krása, spousta krásy...

Jsou dny, kdy ztrácím chuť k žití. Ztrácím chuť do života. Ztrácím samu sebe kdesi za svými zády, jak kráčím životem, každodenní rutinou, připadá mi, že jdu jen jako tělo a moje duše zůstává někde pozadu... A já mám strach, takový strach, že už mě nikdy nedohoní. Že už navždy zůstanu jen tělo bez duše...
A pak mě dožene. Jako blesk. A najednou to vidím, všechny ty obyčejné, nádherné věci, které vnímám smysly, ale uvědomit si jejich krásu lze pouze... srdcem. Duší.

Jdu po ulici a vidím nebe a nebe je tak modrý, tak modře modrý, až mi to... bere dech.
A ulicí proletí kolem záhonů motýl a motýl letí odnikud nikam a je tak svobodný, motýl s křídly svobody, a ta křídla se třepotají v podzimním slunci tak... krásně, tak volně a svobodně... až mi to bere dech.
A po mostě přes řeku jdou milenci ruku v ruce a On škádlí Ji a Ona se na Něho směje a Oni jsou tak nádherní, tak mladí, svěží a přitom právě akorát zralí na první velkou lásku a ta láska jim září ve tvářích a je tak krásná... až mi to bere dech.
A v obchodním domě pobíhá dítě, je malé a roztomilé, oblečené jako dítě, učesané jako dítě a směje se jako... dítě. A směje se tak krásně, tak nevinně a bezelstně... Až mi to bere dech.
A když vyjdu na ulici a pohlédnu k obzoru, kde zapadá slunce, nebe je modrý a zlatý a zlatý a modrý a ty zlaté pruhy jsou tak zářivé, tak oslnivé a lesklé a sytě zlaté... Až mi to bere dech.
A po silnici jede kočár tažený koněm a kůň se tak rytmicky pohybuje, jeho oči jsou tak hluboké, jako oči divokých koní, a jeho kopyta klapou o betonovou silnici tak pravidelně, tak maloměstským tónem... až mi ten zvuk bere dech.
A do autobusu nastoupila dívka s blond vlasy, dívka v černém, dívka s podpatky, mladá krásná dívka... Dívka s blýskavými náušnicemi, dívka se stříbrnou čelenkou ve vlasech, dívka s precizně vytrhaným obočím. Dívka tak krásná, tak umělá, uměle krásná... až mi to bere dech.
...
Tolik věcí mi bere dech. A nejen dnes. Ale dnes obzvlášť. Říká se, že opravdová krása je v přirozeném, obyčejném, malém a všedním. Já věřím, že je to tak...

Jsou dny, kdy mám chuť pomilovat celý svět. Jsou dny, kdy můj svět jsi Ty. Jsou večery, kdy ulehám k spánku s přáním už nikdy se neprobudit. Jsou noci, kdy zůstávám vzhůru a snažím se přimět trvat tu noc věčně, byť se mi chce spát, byť se mi oči klíží únavou, já přesto bdím ve snaze uhlídat noc, nevpustit do našeho světa rozednění, nevpustit mezi nás den, jako strážce snažím se ubránit noc, i když vím, že se mi to nepovede, že ráno přijde a já tomu nezabráním, ale přece to zkouším...
A pak se rozední a já v prvních paprscích vidím... A to mi bere dech.

pPp
TS

Snílek

28. září 2011 v 19:21 | TS |  Čas zrání
Sem tam zbloudím mezi řádky
při čtení románových knížek
myšlenkami zase zpátky,
zpět do závratných výšek.

Občas ztratím se mezi řečí
při přátelském hovoru.
Mé myšlenky se jinam stáčí,
stoupají výš a nahoru.

Říkají tomu 'hlava v oblacích'.
Říkají mi: "Vrať se na zem!"
Ale tady dole v ulicích
se dušička snivá třese mrazem.

Lépe uniknout realitě
prosto-milých všedních dnů.
Skrýt se někde ve vlastním světě
pošetile sladkých snů...
______________________________________________________________________________
psáno:
23/9/11

Společná

28. září 2011 v 19:19 | TS |  Mým Hrdinům
Až budeš plakat, chci Ti být ramenem.
Až budeš křičet, budu Ti ozvěnou.
Zabráním Tvému (Ty mému) srdci, by stalo se kamenem.
Před celým světem jsi Ty mi jedinou ochranou.
Jsi květina ztracená ve světo-poušti,
jsi padlý anděl, andílek z maloměsta.
Jediná růže bez trnů, růže uvězněná v houští.
Cesta je cíl a cílem je naše cesta...
_______________________________________________________________________
psáno:
19/9/11
Pro Jedinečnou... Kdyby mohla, mohla by to být naše píseň...?
(mám Tě ráda - tak hezky to zní...)

Čekám...

28. září 2011 v 19:14 | TS |  Čas zrání
Pořád čekám, kdy se stane zázrak
a v Kalifornii začne padat sníh.
Pořád čekám, až nářky utichnou
a světem se rozezní jenom smích.
A pořád čekám, až se celé lidstvo
nakazí nemocí šílené lásky
a ze světa zmizí zlo i nenávist
a ze srdcí jizvy a z tváří žen vrásky.
A pořád čekám, až války skončí
a světu vládnout bude moudrá mysl
a až se všichni astronauti vrátí dolů k rodinám
a řeknou: "Hledat nový svět nemá smysl!"
A pořád čekám, kdy konečně postaví koleje
pro vlaky jedoucí do krajin věčného mládí.
Pořád čekám, kdy se v metropolích světa postaví chrámy euforie.
Pořád čekám, až se všichni lidé budou mít rádi.
____________________________________________________________________________
psáno:
17/9/11

Chci napsat báseň...

27. září 2011 v 17:35 | TS |  Psáno do šuplíku
Chci napsat báseň
dvacátého prvního století.
Báseň pro dospělé,
báseň i pro děti.

Báseň o štěstí, o lásce, o žalu,
báseň ze všech lidských emocí.
Báseň o pocitech, báseň ze srdcebolu.
Báseň, co léčí z nemocí.

Chci napsat báseň,
co vrátí Tě zpátky.
Přivolá sem,
sem - mezi řádky...

Báseň ne dlouhou, ne krátkou,
báseň upřímně upřímnou.
Báseň, jež bude mé múzy hrátkou.
Báseň jen pro Tebe, tu báseň jedinou.
_______________________________________________________________________________
psáno:
13/9/11
(Zlatovlásce)

Lenka

27. září 2011 v 17:31 | TS |  Psáno do šuplíku
Lenka...
... má jediná žena mezi všemi muži
a víc, než kdokoli vůbec tuší,
mi pro Ni srdce buší.
Proč, proč jen se neutiší?

Lenka...
... Její jméno mezi jmény růží.

Lenka...
... jen Ji miluji i nenávidím
a mučí mne to pomyšlení,
že všechna krásná rozechvění,
jež putovala skrz Její doteky,
to pomyšlení, že zmizela navěky
a já Ji už nikdy nikdy neuvidím,
nikdy víc neobejmu, nikdy nepohladím...

Lenka...
... zabijí.
_____________________________________________________________________________
psáno:
12/9/11
Nona... moje nejdražší ze všech, Nona... Nikdy mi neodpustí(š)? x-X

Bez konce aneb Výkyvy nálad

27. září 2011 v 17:27 | TS |  Psáno do šuplíku
Výkyvy nálad
s podzimem
burácí
jak vítr do oken.

Když chybí nápad
a snění se
vytrácí
bezcitná touha mi zbyla jen.

A cosi mě nutí
bych zcela upřímně
a v jediné větě
s hořkosladkou chutí
napsala příběh
o tomhle létě.

Však soucit i pýcha
mi v psaní brání
a brání mi v klidu spát.

Stěží se dýchá.
V srdci jediné přání:
"Měj mě, můj milý, tak měj mě ... "
_____________________________________________________________________________
psáno:
12/9/11

Návraty

27. září 2011 v 17:24 | TS |  Čas zrání
Vrátí se někdy okouzlení
z prvního pohledu do očí?
Vrátí se někdy ten okamžik,
kdy tvůj svět se zatočí?
Vrátí se někdy moment roztřesení
z prvního doteku horké dlaně?
Jestliže ne, pak tedy dík.
Díky Bože, díky za něj.
Vrátí se někdy chvíle, kdy ti
první polibek na rty vzal všechen dech?
Vrátí se někdy touha bezmezná a nekonečná?
Bezbřehá lásko, kde máš břeh?
____________________________________________________________________________
psáno:
4/9/11

První láska

27. září 2011 v 17:20 | TS |  Čas zrání
Jaké štěstí, exploze citů...
Prvý dotek je závrať, chvění.
Políbení trvá od soumraku do úsvitu.
Cítíš Ho/Ji v sobě i když tu není.
Horečka znenadání - kéž trvá věčně!
Na chvíli spolu všechno sdílet.
A krásný/á je až nebezpečně.
Milování je do ráje výlet.
________________________________________________________________________________
psáno:
27/8/11

Stalo se v... červenci

27. září 2011 v 17:11 | TS |  "Deník" aneb Zápisky Trhlé Slečny
doprčic, co se stalo v červenci?! :D

Kdybych mohla shrnout celý ten měsíc prázdnin v jedné větě, napsala bych něco jako:
'V červenci se věci začaly dávat do pohybu...'
Ale článek obsahující jednu jedinou větu? Opravdu? To ne... xD

Takže co napsat? V červenci jsme se začali stěhovat. Bylo to asi tak...
... že když už víc jak půl roku obíháte všechny možné realitky a inzeráty (bez úspěchu), zvyknete si, že když už na něco narazíte, vyskytne se vždycky nějaký "háček" jako 'je to moc malé', 'je to moc drahé', 'je to moc daleko od města', 'je to třetí patro bez výtahu'... a blabla...
Takže když mi otec jednoho krásného dne (a já si myslím, že to bylo v červenci, ale jistá si tím už nejsem xD ) oznámil, že našel byt (4+1) za rozumnou cenu, v přízemí, a dokonce tady ve Varech... Mno, první, co mě napadlo, bylo něco jako: 'Hmm... v čem je háček? Jsme v pořadí asi tak padesátí zájemci?'
Jenže tentokrát nebyl žádný háček. A táta byl první zájemce. A tak... jsme se o pár krásných dní později začali doopravdy stěhovat... (x
Ráda bych řekla, že právě teď tu sedím v novém bytečku, ve svém vlastním pokoji, u svého a jenom svého PC... Tož, nesedím, jsem v knihovně, protože doma mi ještě nejde internet xD Ale až půjde... :D
Takže to se stalo v červenci. V rekordním čase jsme se přesunuli na druhou stranu města. Pár věcí ještě zbývá, jako: 'V mém pokoji ještě není pořádný světlo!' nebo 'Mezi koupelnou a záchodem pořád chybí dveře...', ale... Jsme doma (: Po měsíci a půl zmatku a zmetku, chaosu, práce (tak jo, já se ulila z většiny práce xD pšššt :D ), mámina chaotického způsobu balení věcí, tátovy neustálé roztržitosti a mého... Sakra, kde já byla celou dobu? :D

Pravda, já totiž u většiny z toho ani nebyla... Ne, že bych se nezapojovala z čiré lenosti, ale hned po pár dnech mi bylo jasné, že ve starém bytě pro mě už není práce a v novém při práci překážím, takže... Jsem dělala jen vedlejší činnosti jako převážení kufrů a tašek přes město (ach, proč nemáme auto, proč??!!) nebo čištění dveřních pantů xD

A kde jsem to vlastně byla, když ne doma ani "doma" ? Mno... v čajovně. Hodněkrát. Vlastně skoro pořád. Víte, když většina vašich přátel jezdí na léto někam do hor, k moři nebo někam na chatu a vy musíte trčet na tom samém místě jako během roku, je to děsná otrava. /: Ne že by Ivanovky byly takovej zapadákov [určitě lepší než někde na vesnici, jejíž název nikdo nezná :D (narážím hned na několik konkrétních lidí :P )]. Jde spíš o to, že jednak počasí bylo skoro celý léto pěkně na vy-víte-co, takže moc venkovních aktivit provozovat nešlo, jednak jsem tu trčela sama, takže chození do kina, na koupák, nákupy či-co-to-vlastně-normálně-dělám-s-děvčaty atd. mě nijak nepřitahovalo...
Tudíž jediná má každodenní výplň toho prázdna, kterému se říká život, bylo chození do čajovny. (x Ne, že bych tam chodila sama, on se nakonec vždycky někdo našel. Al, Cat, Podrb, Džouzy ( Nevím, kolik z vás chodí nebo někdy bylo v čajovně. Ale je to skvělý místo. Ne jako kavárny nebo tak... V "čajce" je to jiný... Dá se tam... já nevím, přemýšlet, rozjímat, snít... Já ráda sním. V čajovně. Hodně mě to místo inspiruje. Nemusíte tam řešit, jestli vypadáte dobře, protože je tam přítmí (ne že bych zrovna tohle já řešila (x ), nemusíte se starat o lidi kolem, protože každej je tam tak trochu ve vlastním světě, i když sedí pár metrů od vás... Prostě tam jen tak sedíte na polštářích, pijete čaj a... dáváte si dýmku, třeba :D Miluju vůni čajoven. (: Miluju tu vůni dýmu. Miluju tu vůni čaje... ((x Miluju... vůni... té Můzy...
... v Něm... x-X

pPp
TS