Dny se vlečou, roky běží, já jim stačím jenom stěží...

4. března 2014 v 21:34 | TS |  "Deník" aneb Zápisky Trhlé Slečny
Ehm... No prostě si ruším blog. Tenhle, kdyby si někdo myslel, že mám ještě jiný, protože jiný nemám. A protože odcházet bez rozloučení není známka punku, ale nevychovanství, tak mě napadlo, že by nebylo na škodu napsat nějakých těch pár keců kolem. Jakože na tu rozloučenou a tak. Tak tady to je:

PÁR KECŮ KOLEM
S blogem jsem začala někdy ve dvanácti. To je před sedmi lety a to je dlouhá doba, nemyslíte? V podstatě se dá říci, že jsem s blogařením začala někdy v primě na gymplu a vydrželo mi to až sem, do oktávy. Za tu dobu se stala strašná spousta věcí a ještě větší spousta se jich nestala, což je u některých bohužel, u jiných zas bohudík.
Blog mě všehovšudy provázel pěknou řádku let. Prošel si se mnou posledními momentky dětství, divokou pubertou i nedávnou adolescencí (a že to všechno ustál!). Byl tu, když jsem trpěla potřebou vyblinkat si ty svoje trápení, i když jsem tu poblouzněně ejakulovala nad klávesnicí samou radostí. Byl tu, když jsem měla ty svoje "stavy", když si vztah mých rodičů procházel tou největší krizí, když se na mě vykašlali moji "takzvaní" přátelé, když jsem zažívala svou první lásku, první rozchod, první výbuchy. Byl tu, když mi umřel brácha. Byl tu v ta období, kdy jsem byla úplně na dně (nebo snad ještě hlouběji, na dně pode dnem), i v těch, kdy jsem zažívala pocity velkého, ohromného štěstí, štěstí téměř absolutního. A po tom všem jsem tím, kdo tu teď píše tahle slova a tak nějak neví, jakou přesně budou mít váhu.
Někteří lidé z mého života odešli, jiní přišli, no a ti věrní zůstávají. Všichni se měníme, někdy k nepoznání, ale to není výčitka. I já se změnila. A budu se měnit dál, i kdyby jen proto, abych nezakrněla.
To všechno, o čem jsem psala, je dnes už minulost. Zbyly vzpomínky. Jizvy někde dole na duši. Snad i ponaučení. Blog byl nedílnou součástí určité mé životní etapy, která teď končí. Ale ne všechno odchází s ní. Zbylo mi pár přátel, kterým dnes pyšně říkám Ti Nejlepší (oni ví, oni nepoví, ale ví svoje). Zbyla mi vlastně jedna ohromná úžasná zkušenost s něčím, pro co nemám přesný název, ale kterou si ponesu, kamkoli půjdu. A taky mi zbyl jeden báječný, trochu trhlý (protože trhlý k trhlé sedá), ale možná ten nejskvělejší. Blázínek.
Kdyby někoho zajímalo, co mám teď v plánu, tak mi zbývá napsat pár věcí. Za dva měsíce maturuji, což bude snad dostatečným zadostiučiněním po těch osmi letech dřiny, potu, krve a slz, které jsem si odchodila na zdejším gymnáziu. Rozhodla jsem se nedat si přihlášku na žádnou VŠ. Ne snad proto, že bych na vysokoškolské studium definitivně zanevřela, kdepak, hodlám si podat přihlášku hned příští rok. Nicméně mám v úmyslu následující rok po maturitě věnovat jednak poněkud pečlivější přípravě na vysokou, a pak bych si taky chtěla něco přivydělat prací, kterou doufám seženu, protože jinak si žádné studium na VŠ ani nebudu moci dovolit. No a pokud mě za ten rok přijmou, tak pořád ještě chci jít studovat filosofii na UK. Jen ještě nevím, s jakým dalším oborem si to skombinuji, pokud vůbec. Toliko o mých akademických predikcích a plánech do budoucna, které pravděpodobně nevyjdou tak, jak bych si přála, protože tak už to holt v životě bývá. Nezbývá než doufat.
Samozřejmě bych ráda napsala, že s Blázínkem je to už napořád. Jako každý asi v skrytu duše doufá, že je to "už napořád", když je s někým, koho má tak hrozně rád. Snad i miluje. Co já vím. Co já vím o Lásce. Co já vím, co bude za rok, za pět deset let? Právě teď si hrozně přeji, aby to tak bylo. Ale některé otázky jsem (si) položila už před lety a dodnes na ně neznám odpověď. Kdo jsem? Kým mám být? Co je Láska? Jak být dobrým, jak si ji zasloužit? Ale pořád doufám, že někde cestou tam kupředu najdu odpovědi. Ať už to bude někde zabřednuto do hlubin filosofických spisů, nebo prostě ze zkušenosti, ze života. Ale na některé otázky si prostě netroufám odpovídat. Místo toho mám tu troufalost prostě věřit. Třeba v to, že s Blázínkem to je už napořád.
Stejně tak doufám, že Jedinečná mi zůstane jedinečnou, Antti nepostradatelným, They vysoce potřebnou. A třeba se k nim ještě nějací přidají, časem. Už nechci lpět na minulosti a minulých. Chci fandit budoucímu. Chci fandit mému skvělému sedmadvacetiletému bráškovi a jeho stejně skvělé přítelkyni, aby to spolu dotáhli až do zdárných konců. Chci fandit They, Jedinečné i Anttimu, aby se všichni dostali tam, kam je to táhne (They na lékařství, Jedinečnou na práva či snad mezinárodní vztahy a Anttiho... no, čert ví kam, ale je to něco s IT a takovýma těma divnýma věcma :D ). Chci fandit Kristiánovi (protože veškerá pseudojména jsou už zbytečná) v čemkoli, co dělá (i když na to občas nevypadám, protože se chovám spíš jako žárlivá fúrie), i když beze mě. No a samo fandím Blázínkovi, ve všem i v tom ostatním, ale nejvíc aby Mu to vyšlo s tou Jeho, kterou jsem totiž já, ale sobecké to je jen trošku.
A taky fandím všem ostatním, i vám, co to teď čtete. Milujte se a tak. Já jdu tam ven, hledat ty Veliké Věci.


 

7. 2. 2014 jsem prožila svůj maturitní ples

27. února 2014 v 11:44 | TS |  Upomínkové
Zlatý lesk sektu, bublinky zázraků.
A za tři měsíce dají nám do těla.
Kdekterá rošťanda, kdekterý z rošťáků
je jenom ďáblík s tvářičkou anděla.

Tátovy princezny, mámino mazánci.
Dnes mladé dámy a mladí páni.
Z prťavých mazánků dneska jsou chlapáci.
Minul čas pohádek, nastal čas zrání.

Před lety nás přivedli, drželi za ruku.
Dětství nám uteklo, mládí nás podvede.
Než přijde stáří, kdo nám dá záruku?
Kdo nás teď odsud za ruku odvede?

Studiem šířícím do světa osvětu
osm let uteče, osm let zocelí.
Šerpy se vlní, s rodiči tančí tu
napůl ještě děti a napůl už dospělí.

Liebster Award

25. listopadu 2013 v 18:04 | TS |  Sh*ts
Tak že prý nějaký Liebster Award (taky cítíte tu pochybnou zkomoleninu angličtiny s němčinou? :D ). Že nevíte, co to je? Já taky ne, ale Asnazu to zřejmě ví (a nestyděla se mě do toho zavrtat! :D ) a když se jí zeptáte, jistě vám ráda odpoví (;

Pomocí kláves CTRL+C a následně CTRL+V kopíruji text od výše zmíněné, cituji:
*
Pravidla jsou následující:
1. Napsat 10 faktů o mně (autorovi blogu)
2. Odpovědět na 10 otázek od toho, kdo tě nominoval
3. Vymyslet vlastních 10 otázek
4. Nominovat 5 blogerů, kteří mají méně než 200 pravidelných návštěvníků, a o této skutečnosti je informovat.
*
- konec citace.

Protože jsem strašně asociální, pokud jde o můj virtuální život, a že jsem vlastně takový Forever Alone mezi blogy, dovoluji si zdržet se posledních dvou bodů. Asnazu řekla, že můžu, a Asnazu to musí vědět :D
(P.S. Drahá Asnazu, tohle je článek s rekordním počtem odkazů na Tvůj blog jako poděkování za nominaci :D )
______________________________________________________________________

Moje Desítka:
1) Jsem cholerik. Někdy mě úplné prkotiny dokáží vytočit nepřiměřeným způsobem. Někdy jsem hrozně vzteklá kvůli hloupostem. A někdy mi zase ty nejmenší maličkosti dělají až nesmyslnou radost. Když jde o něco, co je pro mě důležité, tak jedu na sto, někdy na sto padesát procent. Nic nedělám jen napůl a nerada odcházím od rozdělané práce. Být cholerik znamená být hodně emotivní člověk. Když mám radost, směju se nahlas a od srdce, když mám vztek, křičím nejhlasitěji a jsem hysterická, když miluji, tak miluji šíleně, a když blázním, tak z Lásky.

2) Jsem strašný puntíčkář. Možná je to dokonce nějaká lehčí forma obsedantně kompulsivní poruchy. :D Pro někoho jsem snad až nepřiměřeně pořádná a pečlivá. Mám ráda, když každá věc má své místo, a nesnesu, když někdo přijde a dělá kolem mne nepořádek. U cizích lidí mi to nevadí, ale u sebe, a konkrétně u mě v pokoji, musím mít vždycky uklizeno, jinak jsem nervózní. Nejhorší je, když dělá doma bordel někdo z rodičů - to se pak ve mně probouzí cholerik :D

3) Ráda čtu a čtu hodně. Miluju knihy, tedy ty dobré. Myslím, že na knížky mám dobrý vkus. Čtu hlavně klasiky, krásnou literaturu a literaturu faktu, třeba o umění nebo o filosofii. Jedním z mých oblíbených Spisovatelů s velkým S je například pan Karel Čapek. Poslední dobou uvažuju o kariéře literárního kritika, to by mě mohlo bavit.

4) Chci jít studovat na FFUK (Filosofická Fakutla Univerzity Karlovy) obor Filosofie. Je to (vedle knih) asi má největší "duchovní vášeň". Teď třeba čtu Platónovy dialogy. A pak mě napadají ty "strašně oduševnělé" bláboly, co tu píšu.

5) Taky někdy zkouším psát. Zkouším je to správné slovo. Zkouším poezii a zkouším i prózu. Ne že by něco z toho, co obvykle píši, mělo nějakou valnou kulturní a mravní hodnotu :D

6) Jsem z jedné osminy (!!) Francouzska. Po mé prababičce z tátovy strany, která byla rodilá Francouzska a vzala si Čecha. Měli spolu mojí babičku, jež žila léta ve Francii, než se vrátila do Čech. Žel bohu, nikdy nenaučila svoje děti francouzsky, takže já ani táta neumíme francouzsky skoro žbleptnout.

7) Zbožňuji filmy Tima Burtona. Je to génius. Mým nejoblíbenějším je Velká ryba. Kdy vidím ten film postopadesáté, postopadesáté se zamiluji.

8) Mám doma celou sbírku šátků, palestin, klobouků (zbožňuji ty ve stylu Al Capone) a slunečních brýlí. Stále znova utrácím peníze za nové kousky, i když už jich mám tolik, že je ani všechny nenosím :D

9) Jsem devětadevadesáti procentní abstinent. Piji jen vyjímečně a zpravidla jen víno nebo Becherovku Lemond.

10) Má nejoblíbenější barva je růžová. Moc ji ale nenosím, takže poznat to jen tak nejde.
____________________________________________________________________________

Desítka od Asnazu:

1) Věříte v boha? Nebo jen v 'cosi' nebo nevěříte vůbec?
Věřím. Věřím v "cosi" a říkám tomu Bůh, protože to hezky zní. Věřím v brahman a átman. V Jedno Jediné Jsoucno, jehož součástí je každý z nás. Věřím, že všechno bytí je téhož původu a že všechny duše jsou jen střípky jedné Velké Duše. Věřím v Absolutno, které vdechuje živým tvorům duši a neživé věci drží pohromadě a roztrhává na kousky coby energie, která spoutává a roztrhává atomy. A věřím, že Vesmír je tlukoucí srdce Boha. Toho Boha všude kolem. Toho Boha v nás. Bůh je brahman. A my jsme átman.

2) Věříte v lásku na první pohled?
Ne. To by pro mě znamenalo tvrdit, že svazek tak důvěrný, pevný a silný, že jej lze nazývat Láskou, může vzniknout v několika vteřinách. Pro mě to je jako ponižovat Lásku na úroveň Zamilovanosti, na úroveň, která Jí nepřísluší. Jistě, člověk se může zamilovat na první pohled, ale je to pořád "jen" zamilovanost, jen takový předstupeň Lásky. Dokud jsme zamilovaní, není to opravdová Láska, ta přichází až potom. Láska potřebuje čas a péči, jako pevnost která se staví kámen po kamínku. To si myslím já.

3) Vaše oblíbené místo?
Tak to je jednodušší (: Krom svojí postele ( :D ) mám ráda čajovny, knihovny a různá jiná tichá místa, hlavně v přírodě mimo město, taková kam nikdo nechodí.

4) Kdybyste se mohli narodit v jiné zemi nebo jiné době, kdy nebo kde byste chtěli aby to bylo?
Zajímavá otázka. Hodně ráda bych se podívala třeba do antického Řecka, do doby, kdy ještě stála Akropolis a všech sedm divů světa, do doby, kdy přednášeli největší filosofové svá učení. Fakt by se mi líbilo poklábosit si třeba se Sokratem, Platónem nebo Aristotelem (: Ale jinak si myslím, že se mi život tady a teď zamlouvá, protože jak jinak bych mohla znát ty Všechny Skvělé Lidi, které nazývám svými přáteli?

5) Letěli jste někdy letadlem?
Jen jednou, ale za to vyhlídkovým. Nemůžu srovnávat, ale domnívám se, že to je něco lepšího než obyčejné cestovní letadlo. (:

6) Máte domácího mazlíčka? Pokud ano, jakého?
Nemám a ani nechci. Z lásky ke zvířatům. Jsem totiž strašně líný a nezodpovědný člověk, pokud jde o to se o ně starat. Mám dost práce s tím se postarat sama o sebe :D I když vlastně jednoho takového živočicha mám, funí, vrčí, mručí, vrní, slintá, všude se drbe, škrábe, kouše, olizuje mi obličej a tak. Říká se tomu přítel obecný nebo tak nějak, ale já mu říkám Blázínek (:

7) Kdo je váš oblíbený herec a herečka a proč?
Johnny Depp, protože je to Johnny Depp, a Ewan McGregor, protože má sexy zadek. A taky Rachel McAdams, protože je celá sexy. Taky mám ráda Jima Carreyho, protože mě vždycky umí rozesmát (: Ale mám ráda víc herců a hereček, takže nejoblíbenějšího asi ani nemám (:

8) Co si myslíte o globálním oteplování?
Že ty předchozí otázky byly docela snadné :D Hm, tak já se pokusím to formulovat: globální oteplování je jedna z mnoha věcí, kterými lidstvo dokázalo zdevastovat planetu když ne úplně, tak na 99%. Jenže ono to všechno souvisí se vším: globální oteplování, ozonové díry, tání ledovců, kácení pralesů, znečištění oceánů, smog, v neposlední řadě přelidnění... Je to tak trochu i důvod, proč jsem u otázky číslo 4 neodpověděla "budoucnost". Tak nějak mě už teď děsí, co tu po nás, homo sapiens, jednou zbyde. (Připomíná mi to citát od Andrého Gidea: "Přírodu jsme nezdědili po svých předcích, ale půjčily nám ji naše děti.")

9) Kdyby jste mohli cestovat v čase, chtěli byste se vrátit a změnit něco ve své minulosti nebo třeba se jen podívat do jiné doby, která vás zajímá?
Jak už jsem řekla, budoucnost lidstva jako takového mě děsí, zároveň ale mě zajímá, co bude třeba za sto, dvě stě, tisíc let... A na minulosti bych asi neměnila nic, sice jsou věci, které člověka vždycky budou mrzet, ale naše minulost z nás dělá to, co jsme dnes. Někdo řekl: "Nemůžete se vrátit a změnit minulost, ale právě teď máte šanci změnit budoucnost." Nebo tak něco...

10) Máte už vymyšlené dárky na Vánoce? (nebyla by nějaká inspirace? :D)
Dárky si dáváme jen v nejužším kruhu rodinném. Já s rodiči se skládáme na dárek pro bratra a jeho přítelkyni (žijí spolu), já s bratrem na dárek pro rodiče, a oni společně na dárek pro mě. Pravděpodobně budeme kupovat nějaké domácí spotřebiče, protože to je užitečná věc a my jsme užiteční lidé :D A já dostanu knihy, to vím určitě. A mám ještě jeden naplánovaný dárek, ale to je tajemství, takže to nesmím prozradit x-:
_________________________________________________________________

TS
 


30. říjen ‘13 (článek s pochybným obsahem)

31. října 2013 v 23:59 | TS |  "Deník" aneb Zápisky Trhlé Slečny

Vždycky to začíná pocitem. Bezelstné šimrání kdesi na osrdečníku. Pocit přejde v myšlenku. Myslím - myslím na něco, na někoho (já právě teď na Tebe). Myšlenka je čím dál vtíravější. Stane se z ní posedlost. Touha. Bláznovství. Ale to je v pořádku, dokud jsme jeden druhým posedlí, nejsme si lhostejní. Tak je to dobré.

Zas miluji a zas za to nemohu. Tuším v duši, co mi srdcem buší, že je to Láska. Jak dlouho, jak dlouho ještě? Co bude zítra, za rok, za pět let? Nevím, nezajímá mě to (lež!). Právě teď je to navždy.

Někde tam dole mě to trošku svírá. Svírá, ale nebolí. Jsem v šoku! Přece by to mělo bolet, ne? Až doposud jsem žila v domnění, že pokud to nebolí, není to Láska. Třeba je na Lásku ještě brzy. Zamilovanost, to je to správné slovo. A přece… Najednou mám pocit, že je zase všechno jinak. Miluji, ale už to nemá tu ozvěnu pláče, pachuť křivdy. Najednou je to všechno, jak má být. Jsme čistí. Nechci to pokazit. Chci to tak navždycky. Čisté. Najednou zjišťuji, že Láska může být bezbolestná. Že život zas může být skvělý. Líbí se mi to.
(Díky že jsi. Bez Tebe nejsem, kdo jsem.)

Napadá mě, že s Láskou je to jako s pletením. Vztah, to je vlastně takový vlněný vak. Někdo ho začíná z nudy, z pocitu osamělosti, z potřeby zkoušet nové věci, nebo z náhlého poblouznění. Ta fáze zamilovanosti, to je chvíle, kdy popadnete všechny barvy, co jen máte v klubkách, a začnete z nich plést ten nejbarevnější vlněný vak. Čím déle ta zamilovanost trvá, tím je ten vak větší a barevnější. Ale dřív nebo později přijde ta chvíle, kdy vám všechna klubka dojdou. Nestane se to zničehonic, už předem si všímáte, že barvy postupně dochází a že vlákna vlny se chýlí ke konci. A jednoho dne se zkrátka probudíte a ta zamilovanost, která tak hýřila barvami, je najednou fuč. Zbyl ten bláznivě barevný vlněný sáček. Někdo v této fázi jednoduše kapituluje a prostě hotové dílko zahodí a jde o dům dál hledat nové barvy, nová klubka, ze kterých začne zase znova plést nový vztah v očekávání toho blaženého pocitu během činnosti. Tací se můžou točit v bludných kruzích. Jsou i tací, kteří nad upleteným sáčkem chvíli sedí, ze všech stran si ho prohlíží a tak nějak neví, jestli to celé nebyla jen ztráta času. Ale ti, kteří se skutečně milují a u kterých nešlo jen o chvilkové rozdmýchání hormonů, ti jdou ven a začnou ten váček plnit těmi nekrásnějšími věcmi. (A to je, vážení, pointa…) Protože teprve když začneš do toho vztahu něco doopravdy dávat, když se ten vztah přestane zvětšovat co do prostoru a začne se plnit obsahem, teprve tehdy se tomu říká Láska. Láska je to, co je uvnitř toho vaku. A to ostatní, to je prostě jen to ostatní.
(Ano, tahle blbá metafora s pleteným pytlíkem Lásky je můj výmysl)

Mám hlad, takže se půjdu navečeřet. Ale ještě něco chci napsat.

Zaslechla jsem píseň. Novou, neoposlouchanou a nevtíravou. Píseň tak jednoduchou a přesto krásnou, krásnější než všechny, co jsem doteď znala. Zněla asi takhle: tadam tá tadam tá tudu dudum tá *Láska* tadam tá tadam tá tudu dudum tá *Štěstí* tadam tá tadam tá tudu dudum tá *Radost* tadam tá tadam tá…

Chápete to? Tak jinak:

Platón (ano, opravdu jsem tak voprsklá, že si do těch svých sračkoidních keců střelím jednoho z největších filosofů), když formuluje svou nauku o ideách, říká něco jako: "Na křídlech Lásky odletí duše domů, do světa idejí, a tím se osvobodí z vězení těla." Pythagoras (už to dělám zase!) mluví ve svém učení o tzv. "hudbě sfér", kterou vydávají nadnebeská tělesa pohybující se vesmírným prostorem. A konečně staroindický hinduismus uznává pojmy brahman a átman, tj. Jedno Jediné Absolutní Jsoucno, Srdce Všehomíra, Božská Duše (brahman) a jeho střípky jsme my, ty naše jáství v nás (átman). Cílem je splynutí brahman s átman. Ta "hudba sfér", o níž mluvil Pythagoras, zdaž to není óm, posvátná slabika, jediný zvuk vesmíru? Věděli jste, že vesmír se stále rozpíná? Že prý tomu tak je, kdysi v tom Velkém Třesku Plesku se uvolnila obrovská energie a od té doby se rozpíná. Ale protože vesmír není perpetuum mobile a všechno v něm se řídí těmi fyzikálními zákony (oni totiž ti Einsteini a Newtonové zase nebyli úplně mimo), tak jednoho dne (sázím to na pondělí, protože pondělky jsou prostě takový) ta energie dojde a pak se ten vesmír zas začne smrskávat. No a až se smrskne úplně, tak bude nový Velký Třesk (plesk!). A zas to začne nanovo. Je to prý vědecky podložené. Hinduisté věří, že dějiny lidstva jsou cyklické a dějiny světa taky. To znamená, že stejně jako lidská duše se stále reinkarnuje (dokavaď átman nesplyne s brahman), stejně tak svět sám stále zaniká a znova se rodí. A tak mě při tom všem napadá, jestli ten rozpínající a scvrkávající se vesmír vlastně není takové tlukoucí srdce. Dělá si to svoje buch-buch stejně, jako naše srdce ve svých komorách. Co když ten vesmír je vlastně tlukoucí srdce Boha?

Tak vidíte, jak to všechno spolu souvisí. A já už vlastně nevím, co jsem to původně chtěla napsat…

Zaslechla jsem píseň. Píseň všedně hravou i nevšedně hezkou. Píseň krásnou a přitom tak všední jako západ slunce. A ta píseň mi pohnula duší. Ano, duší. Z prvotního cinkání kdesi na pozadí mého life-style se pomalu ale jistě přemístila do popředí, aby ve chvílích jako tahle naplnila celý můj pokoj svou přítomností a já pak cítím, jak mi šeptá do ouška když usínám, cítím její objetí, když v polospánku mumlám slůvka tichomluvy, cítím její doteky, i když zrovna nehraje. Často se nechává doprovázet brnkáním šesti Barunčiných strun. A někdy mi dělá snídani do postele. A já tak nějak vím, že náš souzvuk je slyšet až do těch vyšších sfér, kde na mě čekají ti, co šli napřed. A vím, že pokud nás milují, tak nad námi drží ruku.

Blábolím, já vím. Ale pokud to, co říkám, nedává smysl, pokud se to opravdu zdá tak nesmyslné, pak je to proto, že se bláhově snažím popsat nepopsatelné, vyslovit nevyslovitelné. Mám myšlenky někdy větší než život sám. Nejsou mé, jen mi byly vnuknuty Láskou.

Bůh
Je
Láska
<3

P.S.: Každý jsme písní, kterou si zpíváme.

Co tě nezabije, to zabij ty

22. října 2013 v 19:04 | TS |  "Deník" aneb Zápisky Trhlé Slečny

Marně hledám slova, kterými začít jednu z těch svých nejlepších myšlenek. Pravda je, že začátky mi nikdy moc nešly. Ve vztazích k lidem, v plnění svých cílů, ve snaze formulovat "to uvnitř" slovy "tady venku". I tohle je svým způsobem jeden z těch mých (mnoha) začátků a neostartů, kdy doufám, že tentokrát už bude všechno, jak má být. Někdo řekl, že dnešek je prvním dnem zbytku vašeho života*. Tak tedy…

Uvědomila jsem si pár věcí. Některé sama, jiné mi musel vtlouci do hlavy někdo jiný. Uvědomování bolí. Ale je to cesta k poznání a porozumění. A já pevně věřím, že tohle nebylo poslední porozumění, kterého se mi dostalo.

Ztráta je bolavá. Je tím bolestivější, čím cennější je nám to, oč jsme přišli. Některý lidi jsou prostě jako ty pitomý růže s jejich trnama, co se vám zabodnou hluboko do srdce, a vám pak nezbejvá než sebrat sílu a pořádně škubnout a vytrhnout je a tím to ze sebe dostat. Zbude rána. Rána se zahojí. Zbude jizva. Jen malé místečko tam vzadu, kde decentně chybí kousek tkáně. A my můžeme říci: "To vem čert!"

Já jsem vždycky byla tak trochu blbeček. Malej usmrkanej blbeček co si líže vlastní rány a jak štěně v pelechu bez mámy kňučí, že je k němu život nefér. Malej ubrečenej blbeček chudáček, co čeká, až někdo přijde a to jeho zlomený srdíčko slepí zpátky. Dneska se musím sama sobě vysmát. Musím přijmout, že někde tam uvnitř jsem děsnej slaboch, a hnout se dál. Jedině tak budu lepší. A já chci být lepší. Chci nechat to nejlepší ve mně, aby vstalo a nakopalo tomu malýmu chudáčkovi zadek.

Uvědomila jsem si, že jsem příliš dlouho nechávala tu křivdu a srdcebol se ve mně rozlézat. Seděla jsem nečinně na zadku a ta bolest mezitím otravovala mou duši. A já se stala malou zapšklou příšerou, co nepřála lidem dobré, co se začala na svět dívat s opovržením. A ta bolest a pocit ublížení ve mně začali hnít, až jsem i já začala smrdět sama sobě. A uvědomila jsem si, že nechci být tím, čím jsem se stala. Že ten slizkej hnus, kterej plivu na svět, je totiž ze mě. A tak jsem se rozhodla změnit. Změnit se. Pomalu ale jistě začít seškrabávat tu plíseň na stěnách mojí duše. Až ji jednou očistím, bude to zase příjemný obyvatelný místo.

Znovu se učím milovat. Milovat bez očekávání něčeho na oplátku. Milovat beze strachu, bez ctižádosti, ale ne bez ideálů. Jde to pomalu. Podle Thoreaua není jiného léku na Lásku, než více Lásky. A já miluji a v lecčem je to stejné jako vždycky a v lecčem je to jiné. V lecčem je to lepší. Miluji jej tak moc, že mě to samotnou občas překvapuje. Vím, že ať napíši cokoli, Shakespeare by to napsal lépe, takže se nehodlám vyžívat v těch slohových útvarech, které jsem dokázala sesmolit z kýče a sentimentu, když (mi) bylo Dříve. Pevně věřím, že pravá Láska nepotřebuje vznešená slova a vyznání z medu a cukrové vaty. A tak nějak doufám, že ty moje nepřikrášlená, v Arial velikosti 10 napsaná slova o celkem 8 písmenech prostě stačí.
(Miluji Tě)

Stala jsem se z romantika cynikem, už to tak bude [co by kdo taky čekal od někoho, kdo si prožil vlastní konec světa (nikoli však 21. 12. 2012)]. Navzdory všemu se mi ten cynismus líbí. Jedinečné tedy moc ne, mé empatické altruistické Já bylo jistě mnohem více hodno její přízně. Ale nevzdává to se mnou, pročež ji a právě ji mohu nazývat tou Nejlepší, tou Jedinečnou.

Mám teď nové přátele. Není jich moc, ale jsou opravdoví a to stačí. Vedle těch, co to se mnou vydrželi až doteď (Jedinečná, Antti, Lejdy, svým způsobem i On), jsem na těch všednodenních cestách začala potkávat lidi, kterých jsem si dříve nevšímala. Blondy, Nasty, Vicky Lorence… Asi nejhlouběji se do mě zaryla They, bez které bych ty nudné dny a týdny (pomalu ale jistě jich do konce ubývá!) trávené ve školním vzdělávacím institutu gymnázia KV zvládala mnohem více těžce. Ona to neví (ona to ani nesmí vědět, protože by jí to do hlavy vlezlo, čarodějnici mé), ale díky ní přežívám. Ano, ten cynismus pochytávám od ní. Učí mě nebrat sebe samu tak vážně. A co je na ni nejlepší, je, že kdykoli se cítím prabídně a jako malej sráč, uvědomím si, že navzdory všem těm šmejdům kolem, co mě nesnáší, je tu They, která mě bere. They, která mě svým zahořklým způsobem má ráda. They, která je jeden z těch mála lidí, na nichž všechno dobré, správné a vkusné na tomhle světě stojí. A já prostě vím, že kdyby měli na tomhle světě všichni zemřít a přežít jen Ti Nejlepší, nebudou mezi nimi ty rádoby cool bejbies z mé třídy, ale bude mezi nimi They. A Jedinečná. A Antti…

A pokud jde o tu mou hlubokou "jednu z nejlepších" myšlenku, tak vlastně není moje, je Platónova. A přeci je i má, protože vyšla ze mě, když…
(právě jsem vyhlédla z okna a musím vám povědět, že obzor hoří, HOŘÍ!, jaká je to krása, ach, kéž by to každý viděl, kéž bys to viděl, Nejdražší, i ty, Jedinečná, ten obzor nad lesy hoří jako plamen, je modrý a je růžový a hoří TAKHLE MOC a je to krásný, až je to nádherný, no prostě slova jsou příliš vlhká, aby mohla vzplanout tak, jako ten obzor…)
… a už nemám slov.

Erós neboli Láska. Co je Láska? Co je Erós? Touha po nesmrtelnosti, po krásnu, po dobru. Je naším největším bohatstvím i věčnou bídou. V jednu chvíli nás hýčká dotekem hebkým jako hedvábí, vzápětí nás roztrhá a rozdrápá jako bychom byli papírové loutky, aby nás poté zase donutil vstát a věřit, že to bylo naposled, že teď už bude hodný. Hřeje jako plamen a pálí jako mráz. Je tím krásným, co v nás hoří, i tím špinavým, co v nás tleje. Všechny naše vznešené a ušlechtilé ideály i oplzlé a přízemní pudy. Bez něj nedosáhneme věčnosti a slávy, s ním budeme trpět a strádat. Vznáší nás do závratných výšek a pak nás sráží na tvrdou zem, aby nás znenadání znovu nutil sebrat se a zkoušet to znovu, i s těmi polámanými křídly. Před ním jsme všichni mizerní a mrňaví a bezmocní, s jeho pomocí však dokážeme vše. Jak malí jsme před Láskou. Jak velcí v Lásce.

P.S.: * ten citát jsem si našla, je od americké psycholožky a terapeutky Anne Wilson Shaef.

Plochá (odvozeno ze slova "plocha", kam byla uložena)

17. října 2013 v 20:22 | TS |  Neostarty

Nad panoramatem města panteon z paneláků
a nebe nad ním šedý jak ocelovej plech.
A my všichni tady pod ním - jen parta funebráků.
Kdo z nás bude další, komu dojde dech?

Na hotelu l'Amour si pronajmu dvojlůžák
s barem plným whiskey a čistou matrací.
Pak si spolu s amantem zatančíme na ploužák.
Krásná vzpomínka na doby, které se už nevrací.

Lázeňská kanonáda lázeňských kolonád,
jsme dvě perly v prachu v postranní uličce.
Život má pachuť vyšších sfér a hučí jak vodopád.
Všichni jsme funebráci na jedné kuličce.

Básník cítí se hloupým nejspíš tenkráte, když má napsat nad prostičkou lyrickou píseň titul. (Jan Neruda)

13. října 2013 v 15:19 | TS |  Neostarty
Protože miluji, protože dýchám,
pryč všechna pochybnost a všechna pýcha.
Je srdce ze skla, nebo je z papíru?
Když není v co věřit, tak věřme ve víru!

Potlesk a salvy slávy z místnosti za stěnou.
Každá další je tabula rasa a každá je jedinou.
Bytí je Jedno a není nebytí
a my jsme buď svatí anebo prokletí.

Tak pijme do dna, pro dnešek, pojednou.
Vždyť možná dnes naposled stojíme na nohou.
Zítřek nás semele, budoucnost rozdrtí.
Jednou nás všechny ta Velká noc pohltí.

- z jedné z nekonečně mnoha nekonečně dlouhých hodin nekonečné fyziky, psáno sešitu -

Mraky odtáhnou (provizorní název, jenž nebyl nahrazen)

8. září 2013 v 22:05 | TS |  Neostarty
Čekám až přijde den
kdy zas slunko vyjde
a rozlije svý světlo do polí
a louky vzkvetou
ve všech barvách
co jen to slunko kvítí dovolí

A vlak na trati zahouká
jede odněkud do někam
jezdí tudy sem a tam
A ven z temných údolí
kde smutek vraždí úsměvem
se malá holka vymotá

A mraky odtáhnou
a s nimi i ten déšť
zas bude líp
tak jak Ty to chceš
A mraky odtáhnou
a budou tóny znít a hudba hrát
a zas bude líp než bylo dnes
tak jak Ty to máš rád

A hry z našich dětských let
jsou všechny písně hraný nazpátek
Jara léta dny nocí plout
Amerika dávno nepatří
rudochům na něž jsme si hrávali
Napůl tramp a věčný skaut

A lodi v přístavu už nesmí stát
Než se rozední Ty budeš hrát
Mám Tě ráda - Máš mě rád

A mraky odtáhnou
a s nimi i ten déšť
zas bude líp
tak jak Ty to chceš
A mraky odtáhnou
a budou tóny znít a hudba hrát
a zas bude líp než bylo dnes
tak jak Ty to máš rád

(červen '13)
______________________________________________________

P.S. pod čarou: ... chci zahrát ještě jednu ...

Princeznám

8. září 2013 v 21:57 | TS |  Verše z předměstí
Je každá pohádka dávno už bezcennou,
když tátova holčička stane se dospělou.
Vyroste z botiček a kloboučků s volánky.
Jen cinkne pár rolniček - je řeka z té studánky.

S první láskou je po dětství veta,
pryč odlétly víly z jiného světa.
Vymřeli draci i princové s bělouši,
každej je srdce-vrah a srdce pokouší.

A z vizáže princezen nám zbyly jen střevíčky,
chození v lodičkách, plesy a valčíčky.
A z dětských snů zbyly jen vzdušné zámky.
Smět tak otočit nazpět těch dětských let stránky.

Místo žvýkaček kondomy a šáteček panenství.
A žili šťastně - na věčnost - na měsíc.
Dívenky vhozené do světa mu napospas
a stále čekáme prince, co zachrání nás.

...
S úsměvem vzpomínám,
jak se nám tehdá žilo,
a čekám, až vítr rozpráší
vše, co z nás zbylo...

(červen '13)

č. 5

8. září 2013 v 21:47 | TS |  Afterend
Stanu se oblohou
Stanu se útesem
Stanu se nejlehčím
průsvitným závěsem

Stanu se myšlenkou
vezmu Tě útokem
Stanu se bezpečným
důvěrným azylem

Stanu se květinou
a vkvetu do polí
Stanu se vzpomínkou
co jednou přebolí

Stanu se kometou
či koněm divokým
Až srdce mi zkamení
budeš v něm navěky

(červen '13)

Kam dál